Ruce, které hladí
Suchá ruka stařeny šátrá po balvanu u úpatí skalnatého kopce. „Tady to musí být: velké kameny a mezi nimi vchod." Najednou její tvář ovane proud vlhkého vzduchu. Stařena nasává vzduch a hodnotí: „Nebylo tu posledně cítit spáleninu, ale stejně vím, že jsem na místě. Snad tu někdo přespával. Jako tenkrát. Také tu založili oheň. A pak vojáci, vojáci zapálili všecko. Ach Bože, děťátka, děťátka pobili!"
Namáhavě dýchá, brada sejí třepe. „Proto sem jdu zpátky. Proto." Uvnitř jeskyně odloží hůl a opatrně se opře o stěnu. Postupně se po její tváři rozlévá proud vzpomínek. Vidí znovu sebe, ještě neshrbenou a plnou síly, vidí městečko, přeplněné loučemi, pachem ovcí, hlomozem a úsměvy. Šeptá si pro sebe: „Hluk na ulicích neutichá do noci, všude se vaří pokrmy, starci sedí na zápražích domů a hladovýma očima oblizují příchozí zblízka i zdaleka. A najednou stojí přede mnou ti dva, on a ona. Vysocí lidé zmenšení únavnou cestou. Potřebují přístřeší. Ráda bych jim posloužila, ale nemám ani komůrku prázdnou. Aspoň houni s sebou beru a vědro s vodou, vedu je za město. Sem. Nesu na zádech svého prvorozeného. Ona zvědavě sahá na ručičky dítěte. Je v naději. Jak se jmenuje, ptá se pak. Izá-ček, po otci. Na rozloučenou mi pošeptala: Můj se má jmenovat Jošua. Jošua, Bůh spasitel. Pak se ke mně naklonila a pohlazením mi upravila uvolněný pramen vlasů."
Najednou stařena zbystří: „Je tu ještě někdo?" Přímo proti ní sedí muž se světlýma očima. „Nechci vás polekat, trochu jsem zdřímnul." „Co tady děláš? Pojď ke mně, jinak ti nevěřím! Kdo jsi?" Muž se zvedne a nakloní se k ní. Stařena ho chytí za šaty. „Ovčák! Nebo darmošlap, co spí v ovčinci!" „Ovčák, matko, ale teď nemám práci. Přišel jsem o všechno. Proto jsem se vrátil sem. Kdysi jsem tu zažil něco zvláštního." Stařena ho k sobě přitáhne. „Co jsi tu zažil!" „Nevím, sám tomu nerozumím. Tehdy jsme se šli podívat na dítě, které se tu narodilo. Bylo to zvláštní, ještě slepé dítě a rozbolavělá matka. Strašná chudoba. Dal jsem jim kůzlátko. Když jsme po čase přišli znovu, nebyli tu. Všechno zpřeházené, snad si tu někdo založil oheň, ale pak všechno shořelo. Našel jsem jen kosti z beránka."
„Nemluv...už nemluv! Tehdy! Přišli od Jeruzaléma - vojáci, ne - vrazi. A já jsem je sem tehdy poslala. Padli jim do rukou! Zůstalo tu žároviště a drobounké kosti... Ach Bože, můj Bože! Celý život to v sobě nesu!" Stařena se dusí pláčem, touží zachytit se rukama cizího člověka. „Všechny betlémské děti pobili. Můj muž mi vzal Izáčka a běžel ho scho-. vat... Prý se tu narodil spasitel, víš, kde je? - zeptali se mě vojáci. Vzpomněla jsem si: Jošua... Izáčka jsem chtěla zachránit, tak jsem jim řekla o téhle jeskyni. A oni, jistě tu ještě byli. V šestinedělí se přece nevydali na cestu. To já jsem je sem poslala. Chtěla jsem zachránit svého syna, ale zabili ho stejně."
Muž se světlýma očima mlčí. Příběh ho děsí, ale zároveň cítí soucit. Uprchlí, myslí si. Byly to kosti z kůzlete, ale nevěřila by mi. Snad to ani není zrada, člověk je slabší, než by se zdálo. Slyšel jsem nedávno jednoho člověka, který říkal, že právě spasitel musí být zrazen a zemřít za lid... Ale proč? A zatímco jeho myšlenky plynou daleko od jeskyně, přisedne nevědomky ke stařeně a jeho ruka uhrazuje uvolněné prameny jejích vlasů.