Slavnost Narození Páně - 2. týden v mezidobí

Slavnost Narození Páně - v noci
Iz 9,1-3.5-6
V Izaiášově době Asyřané dobyli Galileu a část obyvatel odvedli do vyhnanství (r. 732 př. Kr.). Avšak v této temnotě zazáří světlo: nově narozený královský syn. Jeho narození bude důvodem k radosti, neboť přinese osvobození od nadvlády Asýrie. Tento syn, dárce pokoje, je označen božskými tituly, které naznačují, že on bude víc než národní osvoboditel: v něm je samotný “Bůh s námi” (Iz 7,14).

Tit 2,11-14
Boží dobrota se ukázala v Ježíšově životě, počínaje vtělením. Zjevení této dobroty se dovršilo o velikonocích, kdy Kristus “vydal sám sebe za nás”. A tyto velké projevy lásky podněcují věřícího k “rozlévání” dobroty v dobrých skutcích.

Lk 2,1-14
Vyprávění o Ježíšově narození záměrně obsahuje časové a prostorové údaje: Lukáš chce zdůraznit, že Ježíš není pouhou ideou či mýtem, ale osobou, která vstupuje do našeho času a prostoru. Úryvek je velmi střízlivý a obsahuje dva základní momenty: Ježíšovo narození v chudobě a zvěstování pastýřům, kteří byli na okraji tehdejší společnosti. Bůh se vtěluje mezi posledními, Bůh se zjevuje posledním, Bůh dává spásu posledním. Ježíšovým narozením se otevírá nebe a Bůh sestupuje mezi lidi.

pondělí  30. 12.
1 Jan 2,12-17
Lk 2,36-40
Všechno to, o čem pisatel ujišťuje “děti, nebo otce, nebo mládence”, je určeno vlastně stále stejné skupině křesťanů, potažmo také mně. Jsou to zcela základní “ujištění”, pilíře mého křesťanského života. Proto není ztrátou času se nad nimi zamyslet.

úterý  31. 12.
1 Jan 2,18-21
Jan 1,1-18
Zasvěcení od Svatého: to jsme obdrželi při křtu i biřmování. Tím zasvěcením je samotný Duch, který v našem nitru přebývá, mluví. Nestojí za to ztišit se a naslouchat mu?

středa  1. 1. Slavnost Matky Boží Panny Marie
Nm 6,22-27
Bůh nepřestává pečovat o své stvoření a stále ho doprovází svým požehnáním, jež je souhrnem všech jeho darů. Proto svěřuje izraelským kněžím žehnací formuli, která stojí také na počátku tohoto nového roku. Jejím hlavním obsahem je “obrátit tvář”, “ukázat jasnou tvář”. Tyto obraty se v semitském světě používaly k vyjádření příznivého přijetí u krále. Proto “vidět Boží tvář” znamená přijmout Boží “pokoj a spásu” (=“šálóm” - tento výraz znamená plnost Božích darů). Hospodin je Bohem blízkým, pro člověka.

Gal 4,4-7
Boží Syn se přiblížil člověku do té míry, že se stal pravým člověkem a vzal na sebe lidskou ne-svobodu. Svým vtělením a ukřižováním podle zákona vydobyl pro člověka svobodu od litery Mojžíšova zákona a od otrockého postoje vůči Bohu, od postoje založeného na přesném plnění předpisů. Tato svoboda znamená dar synovství v Duchu. Díky tomuto daru člověk nemusí žít před Bohem jako otrok, ale ve svobodě a bezmezné důvěře dítěte, které může volat “Abba, tatínku”.

Lk 2,16-21
Obřízka byla znamením smlouvy mezi Bohem a izraelským národem. Tato obřízka začleňuje i Ježíše do konkrétního lidského společenství. Ježíš vstoupil do chrámu, ne však aby byl posvěcen, ale aby posvětil, ne aby byl očištěn, ale aby očistil a přivedl člověka k hlubokému společenství s Bohem. V Ježíšovi Bůh uskuteční něco nového, co převyšuje podobu smlouvy starozákonní: zachrání člověka a přinese mu plnost života (to je význam jména Jehošua).

čtvrtek  2. 1.
1 Jan 2,22-28
Jan 1,19-28
Tato slova nesmí být záminkou k strnulému “zůstávání” u toho, co jsme slyšeli od počátku, tj. při hodinách katechismu nebo přípravy na svátosti. Máme sice “zůstávat”, ale zároveň jít dál, stále růst v poznání Boha. Co pro to dělám?

pátek  3. 1.
1 Jan 2,29-3,6
Jan 1,29-34
Jsi Boží syn, dcera! Uvědomuješ si svou důstojnost?

sobota  4. 1.
1 Jan 3,7-10
Jan 1,35-42
Konat spravedlnost, být spravedlivý jako on - to neznamená být poctivý, plnit všechny příkazy. Znamená to něco víc: milovat své bratry i sestry, třeba někdy protivné, nesnesitelné. Vždyť spravedlivý Kristus mě miluje také tehdy, když jsem nesnesitelný.

neděle  5. 1.
Sir 24,1-4.12-16
Ef 1,3-6.15-18
Kristus se stal jedním z nás, abychom se stali dětmi Božími. Tyto dny mě zvlášť nabádají, abych prohloubil vědomí, že jsem Boží syn (dcera), že jsem byl přijat do Boží rodiny. V Synu jsem synem (dcerou)!

Jan 1,1-18

2. neděle po Narození Páně
1. čtení  Sir 24,1-4.12-16
Jedná se o hymnus, který oslavuje “vtělení” Boží moudrosti. Ta “vyšla z úst Nejvyššího” a “přebývala na výsostech”. Bůh pak dal této moudrosti rozkaz, aby se “usadila v Jakubovi”: tím se míní její “vtělení” v Mojžíšově zákoně. Mezi tímto hymnem a Janovým prologem je nápadná podobnost, která nesmí zastírat novost zvěsti Nového zákona: “Slovo” je víc než pouhou Boží moudrostí - je božskou osobou, která vtělením vzala na sebe lidský úděl se vším, co k tomu patří.

2. čtení  Ef 1,3-6.15-18
Kristus nedává člověku pouze osvobození a uzdravení, ale zcela novou důstojnost. V “Synu” jsme totiž také my syny a dcerami Otce. Jako milované děti dostáváme od Boha všechny duchovní dary, abychom tak mohli “vtělit” před druhými jeho dobrotu a moc. Avšak jen čisté a osvícené srdce dokáže poznat tyto dary. Z velikosti darů je pak možné vytušit nádheru a slávu samotného Dárce.

Evangelium  Jan 1,1-18
Janův prolog navazuje na starozákonní teologii o moudrosti, kterou zároveň překonává: moudrost (Slovo) je zde zcela jasně osobou, která je rovná Bohu. Osoba Slova je  Božím sebevyjádřením a sebesdílením člověku. Bůh skrze Slovo vstupoval do rozhovoru s člověkem už od stvoření světa i po celé období dějin před vtělením. Vtělení však představuje naprostý průlom v tomto Božím sebesdílení: Bůh se setkává s člověkem tváří v tvář. Je tu dar plného setkání.

pondělí  6. 1. Slavnost Zjevení Páně
Iz  60,1-6
Ef 3,2-3a.5-6
Mt 2,1-12
První dva verše jsou tak silné a burcující, že nepotřebují další slova…

úterý  7. 1.
1 Jan 3,22-4,6
Mt 4,12-17.23-25
Zkoumat duchy, zda vedou ke Kristu: varování aktuální včera jako dnes. A zkoumat mám především své jednání, svá slova: v jakém duchu se nesou?

středa 8. 1.
1 Jan 4,7-10
Mk 6,34-44
Abych si uchoval autentickou a nefalšovanou lásku, nesmím zapomenout, že Bůh mě miloval a stále miluje jako první.

čtvrtek  9. 1.
1 Jan 4,11-18
Mk 6,45-52
Strach a láska: mezi nimi je takový protiklad jako mezi ohněm a vodou. Zkušenost s Boží láskou působí, že taje chlad a “odstup” před Bohem, odstup vyvolaný strachem. Za jakých okolností ve mně ožívá strach před Bohem?

pátek  10. 1.
1 Jan 4,19-5,4
Lk 4,14-22a
“Kdo má rád otce, má rád i jeho děti”. Tato věta mi může pomoci k tomu, abych přijal i ty “problémové” bratry či sestry: vnímám, že i oni jsou dětmi téhož otce?

sobota  11. 1.
1 Jan 5,5-13
Lk 5,12-16
Vím o tom, že už teď mám věčný život? A že tento život je skutečně přítomný ve mně, v mém nitru?

neděle  12. 1.
Iz 42,1-4.6-7
Sk 10,34-38
Mk 1,6b-11
Nebe se otevřelo o Vánocích - a sestoupil Boží Syn. Nebe se otevřelo při křtu - sestoupil Duch na Ježíše. A toto nebe se otevřelo i při mém křtu, a zůstalo otevřené. Bůh už není “nepřístupný”.

Svátek Křtu Páně - 1. neděle v mezidobí
1. čtení  Iz 42,1-4.6-7
Boží služebník je vybaven Duchem, aby přinesl “právo”, což je synonymem pro spásu. Narozdíl od tehdejších panovníků, kteří při převzetí vlády dávali veřejně vyhlašovat své nové zákony a pak okázale projevovali svoji moc, tento služebník “nebude křičet, nebude hlučet”. Ujme se právě těch, kteří jsou ve světě slabí - v dobovém kontextu se myslí na Izraelity utlačované v babylónském vyhnanství.

2. čtení  Sk 10,34-38
Ježíš byl sice naplněn Duchem už od svého zrození, avšak po křtu Duch svatý začal skrze něj působit novým způsobem - křtem začíná nová etapa jeho života, etapa zasvěcená hlásání evangelia a službě. Od té chvíle Ježíš chodil po Judsku i Galileji a prokazoval lidem dobrodiní: uzdravoval a osvobozoval od moci zla.

Evangelium Mk 1,6b-11
Ježíš byl víc než pouhý člověk. O tom svědčily nejen jeho mimořádné činy, ale také sám Otec, který prohlásil: “Ty jsi můj milovaný Syn”. Také při proměnění na hoře Tábor zazní tato slova, která budou určitým způsobem zpečetěna setníkovým vyznáním po Ježíšově smrti na kříži: “Tento člověk byl opravdu Boží Syn!” Tato vyznání vyjevují nejhlubší tajemství Ježíšovy osoby. On byl člověk jako my a zároveň měl jedinečnou výsadu: byl Božím Synem.

pondělí  13. 1.
Žid 1,1-6
Mk 1,14-20
V prvních dnech nového roku čteme o povolání prvních učedníků, o následování Krista. Nech i ty zaznít ve svém nitru ono slovo “pojď za mnou” - i ty jsi povolán prožít tento rok s Kristem, slyšet jeho hlas, být s ním. Kráčet s ním v radostech i těžkostech.

úterý  14. 1.
Žid 2,5-12
Mk 1,21b-28
Kristus má velkou moc - moc i v naší bezmocí nad zlem kolem nás a v nás. Pokud se cítíš bezmocný nad “zlem v sobě” (zlost vůči druhým, vůči sobě), pros Krista, aby tě osvobodil.

středa  15. 1.
Žid 2,14-18
Mk 1,29-39
Přinášeli k němu nemocné - a to mohu udělat nejen teď, ale kdykoli. Nemocného mohu přinést před Krista v modlitbě, a tak naplnit službu lásky.

čtvrtek  16. 1.
Žid 3,7-14
Mk 1,40-45
Chceš-li … Ježíš chce pro každého z nás uzdravení, život v plnosti. Jen jeho cesty (a čas) se někdy liší od našich cest. Mohu se modlit za uzdravení, ale mám ponechat Kristu svobodu, jak a co mi dá. Mohu však stát v jistotě, že On chce pro mě život a že tento život mi dává (třeba jinak, než očekávám).

pátek  17. 1.
Žid 4,1-5.11
Mk 2,1-12
Člověk se dívá na vnějšek, na “vydařený život”, na zdraví, úspěch … avšak Kristus vidí hlouběji. A On přináší především usmíření a přátelství s Bohem.

sobota 18. 1. Panny Marie, Matky jednoty křesťanů
Sk 1,12-14
Lk 1,39-47
Tento úryvek ze Skutků je často podnětem k výzvě “modlit se s Marií při růženci”. Ale nesmíme přehlédnout, že v daném úryvku se hovoří i o modlitbě s ostatními Kristovými učedníky. Není to výzva k hledání možností společné modlitby s dalšími učedníky, třeba odloučenými?

neděle  19. 1.
1 Sam 3,3b-10.19
1 Kor 6,13c-15a.17-20
Jan 1,35-42
Ježíši, kdo jsi? Kde jsi? Základní otázky - pro první učedníky, ale také pro mě. A proto není zbytečné se jimi zabývat.

2. neděle v mezidobí
čtení  1 Sam 3,3b-10.19
Povolání je vždy tajemstvím, do kterého “dotyčný” postupně proniká. To je vidět i na Samuelovi. Zároveň se nemá přehlédnout, že na cestě “rozlišování” nebyl sám, stál při něm zkušenější Eli. A konečně - po rozpoznání, že volá Bůh, přichází odpověď: Ano, chci naslouchat.

čtení  1 Kor 6,13c-15a.17-20
Pavel by mohl varovat před sexuálními nezřízenostmi pouhým “naléhavým rozkazem”. On postupuje jinak: ukazuje, jak velkou hodnotu má “tělo”: člověk (celý, tedy i s tělem) je údem Kristova mystického těla. Proto je toto lidské tělo příbytkem Ducha. A “cena” za tuto velkou výsadu byla velká: Kristova krev.

Evangelium  Jan 1,35-42
Janovo svědectví o Kristu vyvolává řetězovou reakci dalších svědectví: Ondřeje, posléze Petra. Ondřej poznal Krista, a nenechal si to pro sebe: pověděl o tom svému bratrovi. Způsob šíření evangelia je velmi prosté!