Slova a příchod Slova
Oslavujeme Vánoce – tedy událost, která má význam pro
každého z nás. Věčné Slovo, přebývající u Otce (Jan 1) přijímá
lidství – přijímá člověka – aby každý člověk mohl
přijmout božské – přijmout Boha. Mnozí jsme toto základní
poselství – „evangelium o Ježíši Kristu, Synu Božím“
– přijali. Mnozí z nás také o Slovu, o jeho lásce svědčí,
zvěstují radostnou zprávu o spáse člověka.
Schválně tu přináším věty, které zní tak jednoduše. Jsme zaplaveni
slovy – každé ze slov, které používáme, i ta, která nesou
výpověď o Bohu, o evangeliu, jsou jaksi … pozměněna
každodenním používáním.
Co dnes znamená přijmout
zprávu? Přiznejme si, že velké
části naší společnosti se nejprve vybaví: „Aha, dostal jsem
SMS!“ Podobně i poselství
– to jsou přeci projevy našich politiků, ve kterých je nutné
hledat, co vlastně chtějí říci – pokud vůbec aspirují na snahu
něco sdělit. A jsme tu u dalšího slůvka – sdělit –
které v sobě nese význam i onoho dnes v křesťanských kruzích
donekonečna omílaného sdílet.
Sdělit někomu něco již pro dnešního člověka neznamená sdělit se
s ním o to, co se týká i mého
života – a to zcela bytostně!
Chápeme, co značí slovo spása,
spasit – ještě
dnes? Zřejmě nic – je-li to pouhý termín či schováváme-li za
něj naučenou katechismovou poučku. Někdo se usměje a vzpomene si na
starou hříčku: „Jsem spasen...“ Ono slovo v češtině má
opravdu určitou spojitost i s oním pasením stáda, vybavuje se nám při
něm obraz pastýře-Krista, ale nenamlouvejme si, že by „zvěst o
spáse“ dnes komukoli něco řekla (natožpak, aby po oné spáse
toužil).
Co se nám vybaví pod termínem
milost? Možná že „Jeho
Milost“ - tedy nějaké „panstvo“, nikoli však zdarma
daný dar boží! Jak tento pojem deformuje hodně diskutovaná
„prezidentská milost“ - vlastně nahodilý projev
„velkodušnosti“ vysoko postaveného člověka! A přitom jde
opravdu o vzácný poklad, který se před námi otevírá, a přitom se za
něj nic nežádá.
A Ježíš, Slovo u Otce? Přeskočím
všechny asociace, které nám zamlžují představu o „nebeském
Otci“, ale vzpomenu počítačů znalým, že i často používaný Word
znamená – Slovo! Co všechno se za tímto „slovem“
může skrývat, pilnému čtenáři napoví malý pokus, při němž nechá ve
svém oblíbeném vyhledávači nalézt odkazy na stránky, které obsahují
slovo „slovo“.
Tato všechna slovní spojení tu uvádím
především proto, abych naznačil, jak mnoho spojení, která nám z úst
plynou, obsahují nějaký problém:
Buď se dnes používají ve významu
zcela jiném nebo jinak obsáhlém (třeba zmíněné zpráva a
milost, ale třeba i svědek, láska, ...),
nebo jim dnes málokdo rozumí
(spása, apoštol, anděl, milost, mše, eucharistie, …),
nebo se z nich staly ustálené
vazby bez hlubšího obsahu (sdílení, bratr, sestra, společenství,
zkušenost),
nebo se ztrácejí v záplavě jiných
sdělení, hlášení, pořadů apod.
anebo je pronáší někdo, komu je
věřit nelze, protože jak praví krásné české pořekadlo: „káže
vodu, pije víno“.
Můžeme si říci: apoštol Pavel, ten se
měl. Slovo bylo mocné a bylo-li inspirováno Duchem, to se to muselo
kázat a zvěstovat! A samému Ježíšovi – to to muselo jít! Vždyť
už jeho jméno – Jehošua – znamená
„spása“-záchrana, vysvobození, jeho jméno volalo: „Není
vše beznadějné, nejsi ztracen!“ Pro Ježíšovy krajany v sobě
neslo příslib doputování do zaslíbené země (nebeského království),
protože toto jméno patřilo i Jozuemu, který převedl izraelský lid
přes řeku Jordán.
Situace není ale zdaleka beznadějná.
Ačkoli mnoho z toho, co říkáme, není srozumitelné nebo nemůže být
posluchači přijato, můžeme se opřít o několik skutečností. Jednak o
Ducha Ježíšova, který „v nás bydlí“ (1 Kor 3,16) a který
má moc se projevit i v našich slovech. Dále o Ježíše-Slovo, který
vzal na sebe každou lidskou slabost, hřích a pokřivenost –
včetně slabosti a pokřivenosti lidského jazyka – i jazyka
českého 21. století. A nakonec o prostý fakt z naší zkušenosti –
nemluvíme pouze slovy.
Promlouváme celým svým tělem, stejně
jako Ježíš. Větší výpovědní hodnotu má jak co říkáme než co
říkáme. Když chci říci, že mám někoho rád, mohu mu to říct (a je to
dobře). Ale existuje mnoho dalších způsobů, jak mu sdělit totéž i
beze slov. Existuje mnoho gest, kterými se vyjádříme dnes mnohem
spíše tak, abychom byli pochopeni. Dělal to i Ježíš:
Bral děti do náruče (Lk 9,47; srov. Lk
18,15-17), on, který sám přebývá v náručí Otcově (Jan 1,18). Používá
mnoha gest a symbolů během poslední večeře se svými učedníky. Pomocí
dechu předává učedníkům Svatého Ducha (Jan 20,22). Blátem potřel oči
slepého, aby se mu otevřel zrak (Jan 9,6). Co sděloval zástupu, když
pro ně lámal chléb, kterého bylo dostatek pro všechny? Pochopili
přece mnohem víc, než že se jen najedli! Z jeho smrti na kříži se nám
do srdce zapisuje celý způsob, jakým ji podstoupil – a nikoli
jen jeho poslední slova před smrtí. Učedníci taky Ježíšovi uvěří, že
vstal z mrtvých, když s nimi posnídá na břehu jezera či když
jim na cestě do Emauz láme chléb. Jak přesvědčivá a
hlasitá je stále tato Ježíšova výpověď o Bohu!
A pak tu máme jazyk symbolů, které k
nám promlouvají. Mnozí jistě znáte knížku Romana Guardiniho O
posvátných symbolech. Snaží se v nich ukázat, kterak různé
předměty, postoje nebo pohyby, se kterými se v kostele, při modlitbě
a bohoslužbě setkáváme, promlouvají k našemu nitru, co nám mohou
předat, jak silně nás mohou přesvědčit o Boží přítomnosti,
zachraňující moci a jeho vztahu ke mně, k církvi, tedy k nám všem. A
tyto symboly či obrazná gesta nenajdeme jen v kostele, ale taky ve
společenském životě a v našem všedním dni. Věci kolem sebe můžeme
naplnit obsahem, takže promlouvají. A oslovují i druhé.
Nebylo mým úmyslem „shodit“
slovo a používání jazyka. Žijeme ale v době, která je slovy
přesycena. Vnímá a žije obrazy, postoje, pohyby. Nemusíme se jich
bát. Mohou promlouvat o Slově s velkým S – Kristu. Toto
Slovo je totiž zároveň Otcovým obrazem, jeho postojem ke každému z
nás, jeho pohybem-vykročením vstříc nám. Ježíš a jeho život je
obrovské, jediné gesto Otcovo. Jím nám zjevil svou lásku. To gesto je
tak přesvědčivé, že jej nemůže zamazat žádný zdeformovaný obsah
lidského slova láska. Bůh je opravdu láska. Vyznal tuto lásku
v Ježíši Kristu, svém Slově, obrazu, vykročení, gestu –
symbolu, jenž se stal jednou provždy živou skutečností.