Společenství otevřené, uzavřené, dělící se

To bývá klasickým problémem všech společenství, která vydržela delší dobu. Mají přijímat každého, kdo se k nim chce přidružit? Pokud to neudělají, vystavují se kritice, že vytvářejí elitní spolek. Pokud to udělají, mohou za chvíli zjistit, že se nevejdou do místnosti, ve které se scházejí, nebo že je jich tolik, že se už každý nedostane ke slovu, nebo že se už neshodnou na programu. Navíc se může stát, že do svého středu přijmou člověka, který je spolehlivě rozloží. A nemusí to být ani ze zlého úmyslu.

Je třeba střízlivě zvážit, co si společenství může dovolit, chce-li pokračovat ve své existenci. Nemůže si dovolit jakýkoliv růst a nemůže přijmout do svých řad kohokoliv. Pokud růst společenství přesáhne určitou rozumnou hranici, je třeba, aby se rozdělilo. To dobře srostlá společenství zpravidla nemilují a bývá to pro ně těžký úkol. Přes všechny obtíže je to ale šance, že se cosi dobrého rozšíří a rozroste. Je jen důležité, aby „nová“ společenství, vzniklá po rozdělení, si hledala svou vlastní tvář a nechtěla jen mechanicky pokračovat v tom, co žila doposud.

Ještě choulostivější je otázka, zda se společenství může bránit přijetí určitého člověka nebo určitých lidí. Ač to zní na první pohled málo křesťansky, je třeba říci, že se mnohdy bránit musí. Malé společenství je přece jen do určité míry intimní duchovní záležitostí, je to skupina osob z těsnějšími vazbami. A zde není možné, aby si vyhovoval vždy každý s každým a aby libovolný shluk lidí měl stejný názor na náplň života společenství. Proto se musí samo starat o to, aby jeho členem nebyl nikdo, kdo ho destruuje - anebo musí počítat s tím, že se rozpadne. Rozpad není největším neštěstím, jak bylo už popsáno výše. Je ale škoda, odcházejí-li lidé znechuceni, bez ochoty něco podobného ještě někdy v životě zkusit. I proto se mají lidé do společenství přibírat zodpovědně.

U větších společenství je ovšem možné věc zařídit tak, aby to byla společenství otevřená. Čili aby mohl přijít do něho kdo chce a kdy chce. Přísně vzato potom o společenství v pravém slova smyslu nejde. Může to fungovat jen tak, že nějaké stabilní společenství nabízí prostor k rozhovoru, modlitbě, společnému čtení Písma lidem, kteří přijdou jednou nebo víckrát, ale za tato setkání nepřebírají vlastně žádnou odpovědnost. Je to dobrá služba lidem nikam nepatřícím. Část z nich potom zpravidla v nějakém společenství zakotví, nebo, což je ještě lepší, sami společenství vytvoří. Ovšem stálé jádro takového otevřeného společenství se musí scházet a modlit ještě navíc samo, aby mohlo tuto službu trvale poskytovat.

1.10 Společenství a kněz

Po všech zkušenostech zastávám názor, že není dobré, když je společenství na knězi závislé, když nemůže existovat bez něho. Není samozřejmě také žádným ideálem, vznikne-li společenství „faráři navzdory“ a potom žije tak, aby o něm nevěděl. Nicméně společenství by mělo žít svou vlastní vnitřní silou (křtem a biřmováním jsou křesťané k tomu vybaveni), není dobré, musí-li být stále knězem „udržováno v pohybu“. Pro kněze je potom důležité, aby se o život společenství zajímal, ale aby tento zájem byl hlavně ze dvou důvodů: aby napomáhal společenství k dobrému zapojení se do farnosti a aby pomohl tam, kde se společenství dostává do situace, kdy si samo poradit nemůže. Není dobré, chce-li jen společenství stále kontrolovat nebo má-li dojem, že on je jediný, kdo může scházejícím se lidem něco říci. Je třeba ale počítat s tím, že si některá společenství chtějí pana faráře „přivlastnit“, protože to zvyšuje jejich prestiž nebo to některým lidem umožňuje dělat si na něho vyšší nároky, než je dopřáno ostatním. Tomu je třeba se bránit a nedopustit, aby byla ve farnosti společenství „privilegovaná“ a potom „ta ostatní“.