Společenství ve farnosti a mezifarnostní

2.4 Malá společenství uvnitř farnosti

Řada farností je tak velkým konglomerátem lidí, že se v něm člověk sice může cítit dobře (farnost má „dobrého ducha“, „sympatickou tvář“, je poznačena působením vynikajícího pastýře apod.), ale o společenství nemůže být řeči. V tomto množství lidí (a také při určité konkrétní organizaci života farnosti) se lidé sice možná znají (na vesnici) nebo znají jen někteří (ve větším městě), ale nedostávají do stabilizovaných blízkých vzájemných vztahů. Zde je tvorba malých společenství velmi žádoucí. Nicméně zkušenost ukazuje, že nejživotnější jsou ta společenství, která vznikají spontánně, nejsou „vymyšlena odjinud“, a je jím dopřán čas ke vzniku, transformaci, zrání včetně krizí, ale také k rozpadu, když „přijde jejich čas“. Pokud se malá společenství sama nevydělují ze života farnosti a pokud nejsou na druhé straně ostatními částmi farnosti vydělována, mohou jejímu životu zpravidla jen prospět. Víra jejich členů mnohdy ožije, prohloubí se, dozrává. A kromě toho může malé společenství někdy snáze naplnit specifické potřeby nějaké skupiny lidí (rodiny s malými dětmi, mladí, lidé z odlehlé části farnosti apod.), které by farnost jako celek naplňovala jen obtížně nebo nenaplňovala vůbec.

2.5 Společenství mezifarnostní (nadfarnostní)

Ta představují vzhledem k farnosti větší problém tehdy, jestliže se jejich členové s nimi identifikují více, než s farností, ve které žijí, nebo když členství v těchto společenstvích jim vtiskuje spiritualitu nebo pastorační postupy, které se výrazně odlišují od těch, které jsou ve farnosti běžné a přijímané a oni je považují za jedině možné nebo za nejlepší pro všechny. Zvlášť nepříjemné to může být v situaci, kdy se nějaká sice legitimní a úctyhodná spiritualita nebo činnost, kterou žije nadfarnostní společenství, prezentuje ve farnosti jako jediná možná, nejlepší, nutná, čili pokud se tak či onak vnucuje ostatním. Nadfarnostní společenství jsou ale životu farnosti k užitku, jestliže v nich někteří členové farnosti získávají inspiraci, prohloubení víry a nové dovednosti, a toto všechno nabídnou (ale nevnucují) a nezištně podle možnosti vnesou do života své farnosti. Je známou zkušeností z mnoha zemí Evropy, že velkou část velmi aktivních lidí ve farnosti tvoří právě křesťané, kteří byli obohaceni delší či trvalou účastí v nějakém „nadfarním“ společenství (skupina Taizé, kurz charizmatické obnovy, Cursillo, atd.) a zapojili se opět do života farnosti tak, že svou zkušenost využili, ale druhým nevnutili.

-----

Děkujeme Pastoračnímu středisku Praha za poskytnutí textu a souhlas s jeho zveřejněním.