Společenství
Samozřejmě, že pro nás katolíky je naprosto samozřejmé, že se setkáváme při liturgii. Minimálně v neděli se účastníme mše svaté. Zakoušíme Kristovu přítomnost tím, že jsme shromážděni v jeho jménu, v osobě liturga, v Božím slovu a v eucharistii. Pokud je to veliké shromáždění, pak se poněkud vytrácí osobní ráz. Dobře se neznáme, nevíme o svých starostech, pak je modlitba za druhého pouze obecná, např.: „Pomoz těm, kteří strádají…“
Společenství má však své nezastupitelné místo v životě Božího dítěte. Je to pro kněze užší rodina – se vším, co se od rodiny očekává, tedy zázemí, kam se vracím, kde vím, že je moje místo, kam patřím. Duchovní rodina je tím důležitější pro člověka, pokud sám postrádá ve své vlastní (tělesné) rodině duchovní zázemí. Pokud se rodina, z níž jsem vyšel, společně modlí, pak se to může překrývat.
V každé normálně fungující rodině se ví, co prožívají její jednotliví členové. Když se nesejdou u nedělního stolu, tak se ví, že někdo chybí, protože je na dovolené, u babičky či v nemocnici. Nebo že jsem na fotbale či v zaměstnání. Není možné, abych chyběl u nedělního oběda, aniž by rodiče věděli, co se mnou je. V opačném případě to signalizuje, že něco není v pořádku. Chybím jim a zajímají se o to proč. Dokud nezjistí důvod mé nepřítomnosti, jsou znepokojeni a shánějí se po mně. Jestliže zjistí důvod mé nepřítomnosti, vyhledají kontakt a dělají všechno proto, abych jim příště nechyběl. Když nemůžu být s nimi, alespoň mě navštíví a dají mi pocítit, že jim chybím a že se můj problém stává i jejich problémem.
Společenství je mým zázemím obdobně jako skutečná rodina. Přimlouváme se jeden za druhého. Máme-li před sebou nový úkol, ostatní se modlí, abych v něm obstál. Mám-li s něčím problém, požádám o modlitbu, abych se s ním vypořádal ve světle Boží lásky a v síle toho, u kterého není nic nemožného. Mám-li z něčeho strach nebo nedokážu přijmout nějakého člověka.