Stvoření - dílo Trojice I.

Bůh, který stvoření nepotřeboval, učinil místo někomu, kým on sám nebyl, omezil svou božskou všemohoucnost a stvořil – nikoli sestrojil, ale učinil, nechal vzejít ze svého rozhodnutí – vesmír, který přetéká láskou, „aby měl do koho umístit svá podivuhodná díla.“
Církev v nicejsko-konstantinopolském vyznání
víry vyznává to, co má v její víře
výsadní postavení: „Věřím
v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe
i země, všeho viditelného i neviditelného.“

Tento první článek víry zvěstuje, že
stvoření není dílem ani náhody, ani
nutnosti, ale plodem vůle Boha, který stvořil svět
v lásce a svobodě. Hebrejština Starého
zákona samozřejmě nezná slova, která
by odpovídala našemu „kosmu“, „světu“,
„přírodě“, „životnímu
prostředí“, ale utíká se ke spojení
„nebe a země“ (srov. Gn 1,1; 2,4; Ž 115,15; 121,2)
nebo k výrazu „vše“, „to vše“
(kol, ha-kol: Ž 8,7; 103,19; Jer 10,16). Vesmír se však
považuje za svébytnou skutečnost, která je vždy ve
vztahu k Bohu – protože stvoření chtěl a
učinil Stvořitel, Bůh – a je také vždy
vztažen k člověku.

V Novém zákoně se velmi zřídka používá
slova kosmos pro svět o sobě, vesmír (srov. Sk
17,24), ale dává se přednost jinému
termínu, například „všechno“
(panta, ta panta: Jan 1,3; Řím 11,36; 1 Kor 8,6).
V každém případě je však ve
výrazu kosmos zahrnuto i lidstvo, protože kosmos je světem
lidí, místem a předmětem spásného
díla Božího.

Písmo se nezajímá o svět o sobě, ale
vždycky o svět jako Boží stvoření, vesmír,
jehož je člověk součástí. Tvoří
pouze Bůh a tvořit (bara´) je zvláštní
Boží činnost, které se nemohou chopit jiní,
svobodné konání, kterým Bůh zdarma
volá k bytí a spáse.¹

Bůh, který stvoření nepotřeboval, učinil
místo někomu, kým on sám nebyl, omezil svou
božskou všemohoucnost a stvořil – nikoli sestrojil,
ale učinil, nechal vzejít ze svého rozhodnutí
– vesmír, který přetéká
láskou, „aby měl do koho umístit svá
podivuhodná díla.“²

Příroda však není božská, Bůh
není příroda; existuje rozdíl mezi Bohem a
jeho dílem. Na druhé straně však příroda
není pouze něčím, co Bůh předal
vládě člověka. Svět není Bůh,
ale od Boha pochází, je to stvoření, které
Bohu náleží a člověku je dáno pouze do
opatrování jako dar svěřený lidské
odpovědnosti – a člověk, „Boží
obraz“, má tento stvořený svět,
označený jako „krásný a dobrý“
(tóv: Gn 1,4.10.12) ve své existenci a svém
cíli, opatrovat ve svobodě a pro Boží lásku.

Náleží-li první ze všech chval, které
vyřkl Bůh, jeho stvoření („Bůh
viděl, že to bylo krásné a dobré“),
nenaučí se i člověk chválit stvoření,
které mu bylo svěřeno, také sám? Ano,
vesmír je Bohem chválen a těhotný slávou,
kterou mu On dal, odpovídá Bohu svědectvím,
takže „nebesa vypravují o Boží slávě,
obloha zvěstuje dílo jeho rukou“ (Ž 19,2), „všechna
díla chválí Pána“ (Ž 145,10),
„dlaněmi tleskají řeky, s nimi plesají
hory“ (Ž 98,8), „nebesa se radují, jásá
země, … plesají všechny stromy v lese“
(Ž 96,11-12). Kosmická liturgie se slaví od počátku,
o mnoho dříve než liturgie věřících!

Nesmíme však číst stvoření
pouze z pohledu Starého zákona, jako křesťané
tak musíme činit skrze Zákon nový a rozumět
mu nejen jako dílu božskému, ale trojičnímu
– stvoření je dílem Boha skrze Syna a v moci
Ducha svatého. Syn Boží je moudrost, architekt (amon:
Př 8,30), skrze nějž všechno je povoláno
k bytí: „skrze něhož je všecko, i my
jsme skrze něho“ (1 Kor 8,6). Syn je skutečně
„obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho
stvoření“ (Kol 1,15), ten, skrze něhož všechno
bylo stvořeno (srov. Jan 1,3; Kol 1,16-17). Syn je prostředníkem
vší tvůrčí činnosti a základem
existence celého stvoření. Nemůžeme nikdy
opomenout tento křesťanský pohled na stvoření,
který je povyšuje v jeho důstojnosti, základu,
údělu. Stvoření Otec učinil „skrze
něho a pro něho“ (Kol 1,16), totiž Syna, „vše,
co jest, povstalo skrze něj a bylo oživeno“ (Jan 1,3-4),
jenž je „ustanoven dědicem všeho stvořeného“
(Žid 1,2), neboť v něm byly všechny věci
znovu pojmenovány, sjednoceny (Ef 1,10), aby byl „Bůh
všechno ve všem“ (1 Kor 15,28).

Poznámky