Stvoření - dílo Trojice II.

Vesmír není pouze Božím dílem, stvořením,
jak nám to odhaluje Starý zákon. Vesmír
obývá Boží přítomnost, je určen
ke spáse a slávě a povolán ke sňatku s
Bohem skrze Syna, který se stal člověkem a nechává
v lidském těle přebývat plnost božského
života!

Pouze v tomto pravém poznání (epignósis)
stvořené reality v Kristu, pro Krista a vzhledem ke
Kristu je možné pochopit naše povolání
„stát se účastnými božské
přirozenosti“ (2 Pt 1,4), plodem kenoze, totiž Božího
vyprázdnění a ponížení v lidstvu a
světu.

Nový zákon nám skutečně odhaluje
neviditelnou přítomnost Syna Božího, ukrytého
a pohříženého ve stvoření jako
„Slovo-Logos“ a jako „Moudrost-Sofia“ …
„In ipso enim vivimus et movemur et sumus“³
zvěstuje Pavel na Areopagu (Sk 17,28) a tak se modlí i
církev⁴.

Stvoření je však také dílem Ducha
svatého, činné síly Boha Stvořitele.
Když „na počátku“ stvořil Bůh nebe
a zemi, vznášel se Duch Boží nad vodami (srov.
Gn 1,2) a prostřednictvím slova, které vzešlo
z jeho úst, všechno vešlo v bytí, takže
žalmista může vyznat: „Sesíláš-li
svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ
tvářnost země“ (Ž 104,30). Bůh dýchá
proti nicotě, nechává vznášet svého
Ducha nad chaosem, svým dechem oplodňuje vody a hle –
vesmír, život, hle stvoření.

Stále je to Duch svatý, kdo oživuje hlínu
ztvárněnou Bohem (srov. Gn 2,7; Job 33,4), takže Irenej
z Lyonu může číst stvoření člověka
jako dílo dvou svatých Božích rukou, Slova a
Ducha.⁵

Jsme prvními lidmi v dějinách, kteří
si uvědomují, že na nás a našich
rozhodnutích záleží život nebo smrt bytostí
a celé planety; toto vědomí se bohužel zakládá
na důkazech, které se vnucují – znečištěný
vzduch, otrávené vodstvo, umořená a
vyčerpaná půda, postupující poušť.
Pravda je, že žijeme v chybném vztahu s hmotným
světem a nedokážeme v něm rozpoznat oživující
dílo Ducha svatého, který od nás vyžaduje
vztah respektu a lásky. Stvoření se nám
stalo předmětem konzumu, věcí, která má
uspokojit naše přání, nástrojem
našeho bezmezného blahobytu, jenž nezná mezí.⁶

Prostředníkem stvoření je tedy také
Duch, který stále ubezpečuje o Boží
přítomnosti ve vesmíru (šekíná).
Ano, také Duch má svou kenozi (ponížení,
vyprázdnění) ve světě a stejně jako
Slovo – a vždy neoddělitelně s ním –
přichází přebývat uprostřed nás,
ve světě. Nečiní svět „panteistickým“
(všechno je Bůh), božským, ale Boží
přítomnost oživuje a naplňuje všechno
stvoření, vede je ke slavnému proměnění,
přítomnosti „pan-en-theistické“ (vše
v Bohu). Křesťané se proto stávají
chrámem Ducha svatého (srov. 1 Kor 3,16; 6,19) a
Boží Šekína (přítomnost Boha v jeho
lidu, Kristu, církvi) dosvědčuje a odhaluje povolání
celého vesmíru, totiž aby se stal Božím chrámem,
příbytkem Království. Stvoření
proto, jak svědčí Pavel, zjevuje a vypravuje věčnou
moc, božství, viditelné dokonalosti Boha a lidé
mohou kontemplovat (srov. Řím 1,18-20) a také
hledat Boha (srov. Sk 17,27).

Ano, Duch svatý vylitý z výsosti je u díla
a díky němu se „poušť stane sadem a sad
bude mít cenu lesa, i na poušti bude přebývat
právo a v sadu se usídlí spravedlnost,
spravedlnost vytvoří pokoj, spravedlnost zajistí
klid a bezpečí navěky“ (Iz 32,15-17). Od věků
přítomný ve stvoření, seslaný v
plnosti na Ježíše, člověka ve světě,
Duch rozlitý v církvi s ní, snoubenkou, volá
po konečném příchodu Ženicha (srov. Zj
22,17), aby učinil zemi i nebesa novými (srov. Zj 21,1).

Duch obnovuje tvář země a všechno stvoření,
oživuje vesmír, křísí mrtvé, je
odpuštěním hříchů, a naplňuje
tak dílo vykoupení, které celé stvoření
očekává netrpělivě s pláčem
v porodních bolestech až podnes (srov. Řím
8,19-23). Je-li Ježíš počátkem i koncem,
alfou i omegou stvoření (srov.Zj 22,13), „Duch Páně
– jak zaznamenává kniha Moudrosti –
naplňuje svět“ (Mdr 1,7; srov. Ž 139,7-8; Jer 23,24).
Tato křesťanská pravda je sama o sobě
dostatečným důvodem, abychom byli pozorní ke
stvoření, chránili je a stavěli se k němu
zodpovědně.

Ze spisů Otců církve

To, co Bůh stvořil, je završeno jeho moudrostí
a chápáním. Někteří filozofové
se mylně domnívají, že vše začalo
zcela náhodně, bez něčí starostlivosti,
a žádná ze způsobených věcí
neukazuje ani na řád, ani na žádný plán.
Avšak to, co se týká stavitelského umění,
se odhaluje všem a ve všem jasně zvěstuje,
pokud si toho všimneme, moudrost toho umělce, který
tvořil nejen během vzniku světa, ale také ve
svém nitru, když pro svět připravoval tento plán.
Proto nás všechno stvořené ozařuje
Boží moudrostí. Nic ze stvořeného nevzniklo
bez důvodu a bez užitku, tento užitek pak v sobě obsahuje
krásu stvořeného a krása se velebí
užitečným cílem těchto věcí.

Jeroným, Komentář na Izajáše, 6,1-7

Děti ve škole dostávají za úkol
chválit a říká se jasně, co mají
chválit – všechny skutečnosti, které
učinil Bůh. Navrhuje se jim, aby chválily slunce,
chválily nebesa, zemi a pak také menší
věci – chvála růže a chvála vavřínu
–jsou Božím dílem. Jsou navrženy, přijaty,
chváleny – oslavuje se stvoření, mlčí
se o Stvořiteli. Já však chci, aby ve všech
svých dílech byl oslavován Stvořitel –
nemiluji toho, kdo chválí a je nevděčný.

Augustin, Výklad na Žalmy, 144,7

Pravým stvořitelem světa je Boží Slovo, totiž
náš Pán, který se v posledních
časech v tomto světě stal člověkem, zatímco
v sobě neviditelně obsahuje všechny tvory a do všech
je vtisknut jako Boží Slovo, které všemu vládne
a všechno řídí – on přišel
viditelným způsobem, stal se tělem a byl přibit
na kříž, aby v sobě sjednotil všechno.

Irenej z Lyonu, Proti bludům, V,18,2-3

Bůh, který stvořil tak veliké věci, ať
vám dá, abyste ve všem mohli vnímat jeho
pravdu, abyste prostřednictvím viditelných věcí
poznávali neviditelné a živili tak, díky
velikosti a kráse stvoření, odpovídající
představu o našem Stvořiteli.

Basil Veliký, Hexahémeron, 3,10

Poznámky