Stvoření – pospolitost spolustvořených

Dalším křesťanským důvodem, proč
je třeba chránit stvoření a starat se o něj,
nám vysvitne z biblického pohledu na stvoření
coby pospolitost spolustvořených. Nebe, země a
všichni tvorové nejsou podle Písma skutečnosti
nehybné a trvalé, protože stvořené věci
se nacházejí v čase a prostoru. Stvoření
dává počátek času a končí
sedmého dne, který je dnem odpočinku pro celý
vesmír, a proto jsou všichni tvorové uvnitř
času a dějin. Nejsou pouze scenérií, do které
je umístěn člověk, protože člověk,
zvířata, rostlinstvo, všechny věci jsou do
času ponořeni. A všechny věci stvořil Bůh
svým Slovem, všechny Bůh ve své
dobrotivosti chtěl, všechny je ve své moudrosti
uspořádal, o všech prohlásil, že jsou dobré
a krásné (tóv: Gn 1,4.10; tóv me´ód:
Gn 1,31)⁷.

Aby byl vyjádřen vztah, který existuje mezi zemí
a člověkem, podle Geneze vrcholem stvoření, je
psáno, že Bůh utvořil člověka, adam, z
adámá, země (srov. Gn 2,7). Člověk je
pozemský, protože je vzat ze země! Země je nějakým
způsobem, když už ne přímo matkou, pak alespoň
maticí člověka a tento svůj původ člověk
nebude moci nikdy zapomenout; i proto, že se člověk do země
opět vrátí (srov. Gn 3,19). Země je stvořením
Božím a člověk je tvor vzatý ze země,
spolustvořený se zemí. Gn 2,7 doslova praví:
„I vytvořil Hospodin Bůh člověka“
nikoli „z prachu země“, ale člověka „prach
ze země“. Bůh svobodně utvořil člověka,
bez souhlasu země, avšak země je maticí
člověka! Ale také zvířata jsou utvořena
ze země, z adámá jako člověk (srov. Gn
2,19), a brzy jsou k němu přivedena, aby je pojmenoval.

Zvířata nejsou schopna navázat s člověkem
rovnocenný vztah, a přesto mají v jakýsi
vztah s člověkem vejít; od člověka
dostávají jméno, což znamená, že mu mají
být podřízena, mají mu být
společníky a pomocníky.⁸
Spolustvoření jakožto společenství je však
dokončeno až se stvořením dvojakosti, jinakosti –
a tak je stvořena žena, o které Písmo říká,
že je vzata z muže, čímž se chce říci, že je
mu rovná (žena není jedno ze zvířat!), ale
že je také jiná než on, takže s ní muž může
navázat vztah, vytvořit s ní společenství.
Muž a žena jsou spolu-tvory z Boží vůle, povoláni
k tomu, aby se stali jedním tělem (srov. Gn 2,24), a
tento vztah mezi mužem a ženou má nabýt vrchu dokonce i
nad rodinnými vztahy... Ano, stvoření, podle
vyprávění 2. kapitoly Geneze, je pospolitostí
spolu-tvorů, neboť člověk je v těsném
vztahu se zemí, rostlinami, zvířaty a se sebou
samým jako muž a žena!

Avšak i jiné věci ukazují, že stvoření
je pospolitostí spolustvořených. Ve vyprávění
o stvoření v 1. kapitole Geneze Bůh žehná
zvířatům na nebi a v mořích: „Ploďte
a množte se a naplňte vody v mořích. Létavci
nechť se rozmnoží na zemi“ (Gn 1,22). Totéž
požehnání však dává později i
lidem (srov. Gn 1,28), čímž dokazuje, že mezi člověkem
a zvířaty existuje určitá solidarita v tom,
jak rostou a obývají svět. Bůh dal oběma
vesmír k obývání a vztah člověk-zvířectvo
je především vztahem podobnosti, solidarity a
sdílení životního prostoru. Proto je stvoření
rostlinstva a zvířat věcí „dobrou“
a stvoření člověka věcí „velmi
dobrou“ – a vše stvořené je určeno
pro sedmý den, v němž naleznou plnost svého bytí.
Člověk bez druhých tvorů neexistuje, a svět
je tak místem a domovem pro člověka.

Uprostřed tohoto společenství spolu-tvorů
člověk od Boha přijímá zodpovědnost
chránit stvoření a pečovat o ně. Člověk
je stvořen jako Boží obraz a podoba (srov. Gn 1,26), aby
byl Božím obrazem, ikonou ve světě, a tedy zástupcem
Boha ve stvoření. Bůh člověku, vrcholu
stvoření, svěřuje všechno ostatní
stvoření, (velmi dobré!), aby „panoval nad
mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad
zvířaty a nad celou zemí i nad každým
plazem plazícím se po zemi“ (Gn 1,26).

Tuto zodpovědnost vyjadřuje i požehnání,
které mu Bůh opakuje:

Ploďte a množte se a naplňte zemi.

Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami,

nad nebeským ptactvem, nade vším živým,
co se na zemi hýbe. (Gn 1,28)

Člověk má být tedy plodným, žít,
dosvědčovat kvalitu života a zpívat o životě v
boji proti smrti: nemá vymizet, nemá se tenčit,
ale množit se a naplnit zemi. To však neznamená
pošlapat ji, ani množit se bez míry, ale obývat
zemi tak, aby se pro člověka stala příbytkem.
Slovo „podmanit si“ (kávaš) může také
znamenat „kráčet po, mít sexuálně
navrch“, a tak jako mezi mužem a ženou může existovat
vztah, který není podmaněním jednoho
druhým, má tomu být mezi člověkem a
zemí. U slovesa rádah, které se běžně
překládá jako „vládnout“,
nesmíme zapomínat, že označuje činnost krále,
který vládne svému lidu s péčí,
panuje mu s ohledem na šálóm, život v plnosti a
pokoji. S jistotou můžeme tvrdit, že tato slova neznamenají
výkon moci utiskující, svévolné,
násilné a mstivé; v těchto slovesech není
možné spatřovat pozvání k vykořisťování
a ničení země, neboť člověk je pánem
nad stvořením (srov. Ž 8), Božím pověřencem.

Tento příkaz je úzce spojen s tím, co je
zapsáno v prastarém vyprávění o
stvoření: „Hospodin Bůh postavil člověka
do zahrady v Edenu, aby ji obdělával (´ávad) a
střežil (šámar)“ (Gn 2,15). Země
člověku nepatří, stále náleží
Bohu! A nakonec se spolustvořenost odhaluje a velebí ve
slovech tohoto vyprávění o stvoření,
když se o všem pozemském říká, že je
Bůh stvořil „samčího a samičího
pohlaví“, nikoli jako „muže a ženu“. Pojmy
samčí a samičí jsou použity také na
zvířata a to značí, že zvířectvo
není vůči člověku pouze něčím
vnějším, ale že tvoří integrální
součást individuální i kolektivní
skutečnosti člověka.

Sexualita, touha po životě, potěšení s ní
úzce spojené náleží zvířectvu,
přísluší člověku a zvířatům;
v Božím nařízení „panovat nad
zvířectvem“ (srov. Gn 1,28) můžeme vidět
příkaz zvířata rozlišovat, uspořádávat
a tříbit. V lidském bytí je cosi zvířecího,
co čeká, až bude zlidštěno!

Panovat nad zvířaty je činnost, která znamená
nedovolit jim násilí, podobně jako mít
vládu nad zvířeckostí nebo hříchem
schouleným u vrat lidského srdce (srov. Gn 4,7) značí
vítězit nad násilnickými instinkty.

Říkáme-li: „Ten člověk je ale
zvíře!“, máme vlastně nenápadnou
pravdu, která prozrazuje naši spolustvořenost
spolu se zvířaty také v oblasti sexuality a
násilí.⁹

Poznámky