Stvoření potřebuje spásu

Nakonec chceme hovořit o třetím důvodu, který
mají křesťané pro ekologii. Stvoření
započalo věčným Slovem Božím. Toto věčné
Slovo se stalo člověkem, tedy samotným stvořením,
v Ježíši Kristu a právě v tomto Slovu
přineslo mrtvé a vzkříšené
Ježíšovo lidství spásu – pro lidi,
ale také pro všechno stvoření.
Spolustvořenost člověka se všemi věcmi a
jeho kralování nad vším tvorstvem
vytvářejí těsné pouto mezi spásou
člověka a vesmíru. Můžeme rovnou říci,
že spása člověka je podmínkou spásy
stvoření.

Pavel ve svém listu Římanům (8,14-23)
popisuje toto pojítko: „Celé tvorstvo toužebně
vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva
Božích synů.“ V celém stvoření
tedy existuje očekávání, naděje, touha
po spáse, která je však možná pouze
tehdy, pokud člověk naplní své povolání
stát se Božím synem. Až se lidé stanou Božími
syny, dokonce Božím Synem ve věčném Synu
Ježíši Kristu, pak stvoření samo zakusí
své proměnění, svou „novost“ a
vzniknou nová nebesa a nová země. Ty nastanou,
pokud člověk dokáže přijmout aktivní
spoluúčast na Božím díle, aby stvoření
dosáhlo své plnosti, kterou znovu obdrželo v Kristu.

Právě tento spásonosný vztah, vykoupení
vesmíru, dokazuje velkou a určující
zodpovědnost člověka vůči celému
kosmu. Toto povědomí nemůže zůstat na okraji
zájmu, neboť pramení z víry v tajemství
Paschy – ve smrti a vzkříšení
Ježíšově se naplňuje dílo smíření
celého lidstva s Otcem, který se „rozhodl …
skrze Krista a v Kristu smířit všechno, co jest,
skrze krev kříže“ (srov. Kol 1,19-20).

Stvoření bylo podrobeno otroctví smrti a porušení
(srov. Řím 8,20-21), ale v paschální
události se mu dostalo síly ze vzkříšení
Ježíše Krista, byl do něj vložen nový život
a slavný Kristus realizuje Boží plán –
přivést celé stvoření pod jedinou
hlavu, Krista (srov. Ef 1,9-10), takže se proměněný
vesmír stane nebem a zemí, „ve kterých
přebývá spravedlnost“ (2 Pt 3,13).

Vesmír bude darem Bohu a konečně završené
bratrství mezi tvory dovolí „eucharistickou
epifanii“, zazní „nová píseň“,
píseň lásky a šálómu, plnosti
života pro nové nebe a novou zemi, příbytku
věčného Království! Celé Písmo
je situováno do vyprávění o stvoření
„na počátku“ časů (srov. Gn 1-3) a
prorocké zaslíbení nového stvoření,
které bude proměněno na konci časů. Život
lidstva se odvíjí mezi těmito dvěma póly,
je to tedy život, který přijal odpovědnost, aby
mohla být vyslyšena prosba „tvorstva, které
společně sténá a pracuje k porodu“ (Řím
8,22).

„Na počátku“ člověk od Boha přijal
zahradu, aby ji obdělával a střežil a byl pánem
a králem stvořeného, místodržitelem Boha,
jenž mu musí dát prostor k životu a přebývání,
aby mohlo být domovem pro všechno stvořené
ve spravedlnosti, míru a kráse. Na konci však,
jak nám to odhaluje Zjevení sv. Jana, bude dobré
a krásné město, v němž je zahrada (srov. Zj
21-22), a tato práce, tato stavba, tato moudrá
architektura krásy náleží člověku,
který snahou, aby všechno bylo spaseno Bohem, bude
spolupracovat na spáse všeho stvoření.

Mnohokrát se proroci snažili hlásat tuto budoucnost
stvoření pomocí obrazů beránka a vlka,
kteří se spolu pasou, kojence a hada, kteří
si společně hrají, pouště, která
rozkvete (srov. Oz 2,20; Iz 11,6-8; 32,15-17...)! Tyto obrazy jsou
jistě pouze poetické pastorále, ale chtějí
probudit v člověku pozornost nikoli k tomu, co je
ztraceno, ale k tomu, co před ním stojí jako
povolání a zaslíbení. Tyto obrazy
nechtějí nikdy zobrazit návrat k minulosti,
vštípit do paměti nostalgii po kulturách,
které jsou dávno pryč, nebo žádat panensky
zachovanou přírodu – ta není původním,
nezrušitelným a neposkvrněným kapitálem
a je potřeba bdít více než kdy jindy nad tím,
aby nakonec nebyla zbožštěna nebo sakralizována
coby „Gaia“, božská panenská a neposkvrněná
matka, která žádá, aby byla uchráněna
každého lidského zásahu.

Podobně je potřeba dát pozor i na jiné
nebezpečí. V době krize vztahu mezi člověkem
a jinakostí stvoření – neboť člověk
dnes neumí respektovat rozdílnost, a to ani toho, co
není lidské, a tíhne k tomu, aby v sobě
obsáhl vše, co před ním stojí –
se objevuje jako pokušení ještě jiná
pohanská alternativa: vstřebat člověka do
přírody.

Křesťan je navždy osvobozen ze strachu a úzkosti z
přírodních živlů, podobně jako z jejich
moci a svodu, protože ví, že byl Bohem ustanoven k tvořivé
zodpovědnosti inspirované Božím požehnáním
pro tvorstvo, sobotním povoláním stvoření,
jednotou mezi úctou k Bohu a kultivací země,
obděláváním a zušlechťováním
světa a jmenování světa před Bohem.

Ano, eschatologie umocňuje lidskou zodpovědnost ke
stvoření, protože hlásá univerzalitu spásy,
její vesmírný rozměr a nezbytnost hmoty v
díle posvěcení.

Antologie textů

Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové
Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví,
abyste opět propadli strachu, nýbrž jste přijali
Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!
Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že
jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové
– dědicové Boží, spoludědicové
Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním
účastni Boží slávy. Soudím totiž, že
utrpení nynějšího času se nedají
srovnat s budoucí slávou, která má být
na nás zjevena. Celé tvorstvo toužebně vyhlíží
a čeká, kdy se zjeví sláva Božích
synů. neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne
vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal.
Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude
vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody
a slávy dětí Božích. Víme přece,
že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá
a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme
Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém
nitru sténáme, očekávajíce přijetí
za syny, totiž vykoupení svého těla.

Řím 8,14-23

Bůh nedovolil člověku, aby byl pouhým divákem
a nezodpovědným konzumentem vesmíru a všeho,
co svět obsahuje. Člověk byl povolán na prvním
místě k tomu, aby se účastnil božské
zodpovědnosti za každou věc, která má ve
vesmíru své místo, a sdílel tak samotnou
Boží starostlivost.

Bartoloměj I., konstantinopolský patriarcha, Ecologia e
fede ortodossa, Bose, 1995, s. 4.

Křesťané musejí vnášet do své
modlitby, do svého naslouchání Slovu, do svého
života ze svátostí, do své askeze kosmický
rozměr. Činí tak, když např. nakažlivě
ukazují kulturní, sociální, ekologický
význam, který tradiční asketické
hodnoty obsahují, pokud se otvírají dějinám:
mám zvláště na mysli dobrovolné
omezení se v potřebách a hlubokou sympatii k
životu.

Ignatios IV. Hazim, pravoslavný patriarcha antiochijský,
Trasfigurare la crazione, Bose, 1994, s. 29.