Svaté partnerství

"Mami, všemu je konec!" Uslyšela jsem v telefonu zmučený hlas své dcery a všechno se ve mně sevřelo strachy. Najednou mě nenapadala ani jedna mateřská rada. Slyšela jsem se koktat pár chabých slov útěchy, která zůstala mezi námi viset v nastalém tichu.

Na dálku jsme se rozloučily a já pak složila hlavu na stůl a rozplakala jsem se. Proč Bůh nevyslyšel tolikaleté modlitby za problémové manželství? Co bude se dvěma malými chlapci, uvízlými uprostřed tohoto konfliktu? "Bože," vzdychala jsem, "co můžu dělat pro tyhle děti, tak malé, zranitelné a naprosto vzdálené z mého dosahu? Vždyť jsou to má vnoučata!"

Skoro jako hlasitou řeč jsem uslyšela poselství svého nebeského Tatínka, připomínající mé neschopné hlavě: "Víš, díky čemu jsi ty sama přežila dětství v rozvrácené rodině bez úhony na svém duchovním životě?"

"Ano, Pane. Jak bych na to mohla zapomenout? To moje babička mě skrz to všechno pronesla svými modlitbami."

Měla jsem pocit, že vidím Jeho úsměv, a uslyšela jsem klidný hlas: "Tak, teď je řada na tobě, babičko, aby ses ty přimlouvala za další generaci a doprovázela ji bouřemi a nebezpečími;"

A moji mysl naplnilo slovo z Písma, které jsem četla to ráno: "Na Hospodina slož svoji starost, postará se o tebe a nedopustí, aby se kdy spravedlivý zhroutil." (Ž 55,23)

"Budu se snažit, Pane," zašeptala jsem.

Raná dobrodružství s přímluvnou modlitbou mě naučila, že zatímco nelze nikdy určovat, kdy se co má stát, lze se vždy spolehnout na Boha, který zaslibuje: "Proste, a bude vám dáno, hledejte, a naleznete, tlučte, a bude vám otevřeno" (Mt 7,7)

Když mi bylo jedenáct, moje maminka osaměla. Přestěhovaly jsme se do Kalifornie, a ona tam začala s misijní prací mezi Mexičany, kteří migrovali za zemědělskými pracemi. Mívala nedělní bohoslužby pod

velkým stinným stromem v pracovním táboře několik mil od městečka. To ona nám ukázala, jak se modlit za dělníky. A Bůh skutečně odpovídal: Jednoho po druhém vyváděl ze srubů, a ti, od kterých by to člověk nejméně očekával, se dozvídali o Jeho poselství a odpovídali na projevy Jeho moci ve svém životě.

Celý svůj život se učím modlitbě. Byl to vždycky boj, který jsem někdy vyhrávala, někdy prohrávala. Snažila jsem se co nejlépe si osvojit umění přímluvných seznamů a pravidelně rozvržených modlitebních schůzek. Během studií jsem měla celý svět rozdělený na sedm regionů, připadajících na každý ze sedmi dnů v týdnu. Tento rozvrh dodržuji i dnes.

Ukázalo se však, že přímluvná modlitba je víc než pouhé dodržování rozvrhu a odškrtávání jmen z důmyslně připraveného seznamu. A víc než setkávat se jednou týdně s přáteli a prosit Boha za duchovní obnovu našich měst. Přímluva je jako dýchání, je to chvála, je to účast na duchovním boji.

V knize Margarety Magdalen "Ježíš, muž modlitby" jsem našla tuto vynikající definici: "Přímluvná modlitba je modlitba setkání, spojení dvou stran pro usmíření, uzdravení a vzájemnou radost ze setkání." Onoho smutného únorového rána, kdy mě strach o má vnoučata zbavil klidu a důvěry, začal Bůh toto slovo v mém životě realizovat.

Ve svém zmatku jsem se takřka automaticky utekla k jednomu z mých oblíbených útěšných veršů. "Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny." Jak přesný obrázek téhle babičky, obtížené svou povinností! Pokračovala jsem: "Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne...Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží."

Netíží?! Popadla jsem nejbližší studijní verzi bible. Musí být nějaký lepší překlad.

"...mé jho dobře sedí" (dosl. překl. z angličtiny).

Proč jsem tedy tak znavená a plná beznaděje? Nesla jsem snad špatné břemeno? Koneckonců Bůh řekl, že to má být "Jeho jho".

Ne, to určitě nemohlo být ono. Bůh mi jenom připomněl, že starost o mé vnuky je mým povoláním. Ale co dál?

Náhle jsem měla před očima pár volů, spojených společným jhem. Všimla jsem si, že toto jho má vlastně dva konce. Je možné, že se vnucuji na Jeho konec jha místo toho, který mi "dobře sedí"?

Zdálo se mi, že Bůh říká: "Můj konec zahrnuje zodpovědnost odpovídání na modlitby a pro tebe je nemožné ho unést. A navíc, když se s ním potýkáš ty, nemohu ho nést já a také se nikdo nestará o konec určený pro tebe."

A potom mi slíbil toto: "Ty se postarej o přímluvný a babičkovský konec, a já se postarám o ty chlapce. Dokonce ti pomohu i s modlitbami, a čímkoliv budou děti muset projít, věř mi, pronesu je tím, jako jsem pronesl tebe."

Teď, když jsem přímluvnou modlitbu chápala jako partnerskou spolupráci, můj zmatek zmizel a přišel hluboký pokoj. V budoucnosti jsem už vždy byla svobodná pro to, abych viděla, že jde o partnerství se všemi třemi osobami Boží Trojice.

Přímluvná modlitba má původ v srdci Boha Otce. Nedávno na kongresu o světové evangelizaci v Soulu vyzval David Bryant čtyři tisíce křesťanů ze sto-šestaosmdesáti zemí světa k modlitbě "za věci, které nejvíce leží Otci na srdci". Tomu učí i Ježíš svou getsemanskou modlitbou "avšak ne, jak já chci, ale jak ty chceš" (Mt 26,39).

Ježíš se sám angažuje v díle přímluvy. Jeho srdce touží po usmíření. Jako člověk žil a zemřel, aby vystavěl mosty, které nás pojí s Otcem, jenž nás přece stvořil pro sebe. Dnes "stále žije, aby se za nás přimlouval" (dosl. překl. z angličtiny) (Žid 7,25).

Moje matka strávila posledních pět let svého života v pečovatelském domě, protože trpěla Alzheimerovou chorobou. Když jsem u ní byla poprvé na návštěvě od doby, kdy ztratila schopnost vést sou-

vislou konverzaci, zakončila jsem naši společnou chvilku jako obvykle modlitbou. V závěru jsem zpozorovala, že si něco mumlá. Snažila jsem se zachytit její slova a zjistila jsem, že se modlí: říkala Bohu, jak je nešťastná, že není schopna říci, co cítí.

"Děkuji, Bože," vydechla jsem, "dosud se modlí, s Tvou pomocí!" Zatímco moje matka, která mě naučila se modlit, nemohla už vést rozhovor, její nebeští modlitební partneři viděli do jejího srdce a nesli její modlitby vzhůru. Věřím, že se tímto způsobem přimlouvala za nás všechny až do dne, kdy ji Bůh zavolal domů.

"Je mnoho způsobů, jak spolupracovat s Bohem" a jeden z nich je: nechat se zapřáhnout do společného jha s Ním samým.