Svatební půst
„K tomu, abych byl nevěřící, mi stačí poslechnout si vaše písně“, pronesl známý filozof Nietzsche na adresu křesťanů. Nevyslovil něco takového snad proto, že ty písně byly „starou záplatou“ (obsahem či provedením) na nových šatech Ženicha? Starým měchem pro nové víno Ježíšova slova? A přece je to tak jednoduché - nové víno evangelia do nových měchů! Nové učení, nová píseň, nová modlitba - nová, „evangelní zbožnost“.
Bohužel to není tak jednoduché. Naše pozice je totiž těžší než pozice Ježíšových učedníků. Ti jasně věděli, jak má vypadat jejich „evangelní zbožnost“: není čas k postu, protože konečně přišel Ženich. Ale my? Máme, nebo nemáme Ženicha? Máme se postit, anebo ne? Odpověď zní: máme a nemáme. Ženich je s námi, ale prozatím skrytě a zahaleně. Už teď se účastníme svatby, kde je vše připraveno (stoly se prohýbají), ale zatím svatební veselí není v plném proudu. Už teď (aspoň občas!) zakoušíme radostné záchvěvy, že Kristus je tu s námi. Záchvěvy doprovázené jistotou, že „nejsme sami“ a že nejsme ponecháni sami sobě a svým problémům - vždyť náš věrný partner už je blízko nás! A přece - je to radost protkaná smutkem a prázdnotou, že nezakoušíš, jak Ženich podepírá tvé rámě, kráčí po tvém boku, dívá se na tebe a ty se mu můžeš dívat do očí.
Radost i bolest, naplnění a prázdnota, jistota a úzkost, svatba a půst - to vše prostupuje náš život. Avšak nic z toho není stejné jako „před Kristem“. I když prožíváme bolest a prázdnotu, úzkost a půst, je to něco jiného než předtím. Není to jen „obyčejné trápení“, ale sténání, že Ženich se skryl, že svatba nemůže vrcholit … a že musíme čekat. Proto voláme: „Přijď, Pane Ježíši“. Proto se postíme - nepřišel ještě Ženich!
Zároveň však - paradoxně - je Ženich již zde! Prožíváme tak radostnou bolest, prázdnou naplněnost, svatební půst! Tento paradox zaznívá v našich písních i modlitbách (nemusíme se modlit s „křečovitou“ snahou vytáhnout Krista z nebe, donutit ho k jednání - vždyť je tu s námi, On jako první má o nás starost a jedná!). Stejný paradox prostupuje i náš půst - poznali jsme radost z Ježíšovy blízkosti a o to víc teď prožíváme prázdnotu, že tu není s námi! Není to tedy obyčejná prázdnota a bolest - ale prázdnota po odchodu Ženicha (či spíše jeho skrytí).
A co když stesk po Ženichově blízkosti nezakouším? Pokud mě tato moje „nevnímavost“ a nedostatek touhy po Kristu nenechá lhostejným, pak už to znamená, že se mě Kristus dotkl. A to může pro mě být podnětem, abych se modlil … a postil, protože hledám (a chci hledat) Ježíšovu tvář.
K aplikaci
V jakém základním postoji prožíváš svůj duchovní život? (Osobní modlitba, půst, slavení liturgie, setkání společenství …). Při hledání odpovědi se nemusíš vměstnat do určitého „správného modelu“. V duch. životě převažuje někdy radost („svatba“ - Ježíšova blízkost, prožívaná třeba v „pouhé víře“ bez citů), jindy bolest („půst“ - prázdnota, vědomí Ježíšovy nepřítomnosti). Je dobré vyvážit tyto dva momenty, nenechat se strhnout příliš na jednu, ani na druhou stranu: zároveň však „nepotlačit“ radost, nebo „nářek“.