U Boha neexistují náhody

R: Otče Eliasi, přijel jste do Čech již potřetí, a také jste byl několikrát na Slovensku, co vás sem poprvé přivedlo?

P. Elias: Pamatuji si, že poprvé mě pozvala Katka Lachmanová. Dělala na Maltě evangelizační školu ICPE, v rámci které jsem měl několik přednášek. Tam mě poznala a pozvala mě do Čech. Měl jsem zde kromě jiného i seminář o vnitřním uzdravení v Brně, kde bylo několik účastníků ze Slovenska. Ti mě zas pozvali k nim na Slovensko. Když na to takto vzpomínám, mohlo by se zdát, že to všechno byla jen souhra náhod. Jenže u Boha neexistují náhody, ale jen prozřetelnost. Já nevím, proč mě Pán povolal do těchto dvou zemí. Sám bych si je nikdy nevybral - z jednoho prostého důvodu, kterým je řeč. Kdybych se měl řídit podle svého rozumu, šel bych evangelizovat a vyučovat do zemí, kde se domluvím anglicky nebo italsky. Ale když vás někam volá Pán, nemůžete říci „ne“, neboť neznáte, jaké plány má s vámi, ani jaké plány má s onou zemí.

R: Přicházíte tedy do bývalého Československa častěji než do jiných zemí v Evropě?

P. Elias: Nezaměřuji se zvláštním způsobem na žádnou zemi. Nechávám Boha, aby mi sám vybral země, kam mám jet. Dělám to velmi jednoduše. Když mě někdo pozve, podívám se do svého diáře, zda mám volno. Mohu-li pozvání přijmout, řeknu si: „Ano, to je místo, kam mě Pán volá.“ Přednost má tedy ten, kdo přijde dříve. (I skrze lidskou snahu se uskutečňují Boží plány.)

R: Jste znám skrze službu vnitřního uzdravení a osvobození, jak u vás tato služba začala?

P. Elias: Před několika lety jsem byl na Maltě vedoucím charismatické komunity (závazného společenství - pozn. překl.). Všiml jsem si, že mnoho lidí v komunitě potřebuje modlitby za vnitřní uzdravení. Ve skutečnosti jsem v té době ani přesně nevěděl, co vnitřní uzdravení znamená, ale věděl jsem, že jsou lidé kolem mně depresivní, plní strachu a úzkosti. Dostaly se mi tehdy do rukou knihy od Denise a Matthew Lindových (oba jsou psychiatři, jezuité, odborníci na vnitřní uzdravení). Pokusil jsem se udělat podle jejich návodu rekolekce pro svou komunitu a viděl jsem divy! Fungovalo to, Pán se lidí skutečně dotýkal a uzdravoval. Po tomto víkendu jsem se samozřejmě začal o vnitřní uzdravení zajímat ještě více. Přečetl jsem další knihy a také jsem začal zjišťovat, že služba osvobozování, která mi byla svěřena biskupem, s vnitřním uzdravováním velmi úzce souvisí. A tak jsem se postupným studiem a získáváním zkušeností dostal do služby, na kterou jsem předtím ani nepomyslel.

R: Všímal jste si zraněnosti lidí kolem vás, a když jste se za ně modlil, byli uzdravováni. Jsou toto hlavní znamení toho, že má někdo charisma k modlitbě za vnitřní uzdravení?

P. Elias: Vždy se držím myšlenky, že člověk pozná, zda má charisma k nějaké služby, jenom když to vyzkouší. Lépe řečeno, zkusit to, k čemu se cítí přitahován. A jak to potom zkouší, snadno pozná, zda k tomu má obdarování, či ne. Dám vám příklad: Někdo třeba touží být houslistou. Jak má poznat, jeslti k tomu má talent, dokud se nezačne učit hrát na housle? Tužeb můžeme mít mnoho, ale až když se je pokoušíme uskutečnit, vidíme, co je možné. Buď zjistíme, že v dané oblasti obdarování nemáme, nebo zjistíme, že něco začíná růst. Všimněte si, že zde začínám od věcí zcela přirozených. Sv. Tomáš Akvinský říkal, že Bůh staví milost na naší přirozenosti. Petr byl povolán, aby vedl církev podle svého přirozeného charakteru a Bůh proměnil jeho přirozené sklony v charisma. Nějak podobně je to se službou skrze modlitbu za osvobození a za vnitřní uzdravení i se všemi dalšími charismaty. Nemůžete si myslet, že se jednou ráno probudíte se zjištěním, že „máte nějaké charisma“. Tak to není! Jde to postupně - pocítíte touhu, zkoušíte ji uskutečnit, objevujete, zda k tomu opravdu máte potřebné dary a učíte se je používat. Také příležitosti, které vám jakoby přicházejí do cesty, vám pomáhají rozpoznat, k čemu vás Pán volá.

R: To znamená, že je třeba mít odvahu začít. Ale co když se někdo obává, že udělá mnoho chyb a jen tím ublíží druhým?

P. Elias: Myslím, že to všechno záleží jen na tom, jak je člověk pokorný: nakolik si uvědomujeme, že jsme pouze lidé, a jako takoví děláme mnoho chyb. Je tu jeden velký rozdíl - na jedné straně je pyšný a troufalý člověk, který si myslí, že ví všechno, přestože dělá chybu za chybou, samozřejmě aniž by ji uznal a napravil. A na druhé straně člověk, který pokorně dává, co může, a ví, že nemůže dát víc. Má-li pět hřiven, dá jen pět, ale opravdu je dá. Takový člověk se může ze svých chyb mnoho naučit. Je jisté, že jich při používání každého charismatu uděláme nejdříve mnoho. Důležité je nebýt namyšlený, udělat, co umím, a zbylou část dokončí Pán.

R: Je možné, že charismata fungují, i když člověk není pokorný, Bohu a církvi oddaný?

P. Elias: Ano, charismata fungují. Bůh dává člověku charisma jako dar a ten jej může použít podle Božích plánů nebo pro svůj vlastní plán. Velmi názorným příkladem je satan - má plno charismat, těch darů, které mu Bůh dal, když byl ještě Luciferem (= Světlonošem). Poté, co se vzepřel Bohu, odnesl si s sebou i dary, které dostal. Dnes je používá - nikoliv pro dobro druhých, ale aby ukázal svou vlastní moc a ubližoval.

Když máte nějaké charisma, snaží se také ďábel, aby jím mohl manipulovat. Dáte-li mu prostor, nepoužíváte charismata pro Boží cíle a záměry, ale pro nějaké jiné cíle - např. abyste dokázali svou moc. V prvním listu Korintským nacházíme něco podobného. Tam byla křesťanská komunita bohatý na charismata, a přesto je Pavel kárá pro mnoho věcí a mluví k nim nikoliv jak ok lidem duchovním, nýbrž tělesným (srov. 1Kor 3,1)

R: Když tedy vidím, že někde fungují charismata (např. dar uzdravování či prorocké slovo), nemohu to považovat za důkaz Boží přítomnosti a potvrzení Boží přízně?

P. Elias: Ne, to určitě ne. Často jsou tím lidé zmateni. Myslí si, že strom poznají přece podle výsledků. Nelze však soudit podle výsledků, nýbrž podle ovoce. „Strom se pozná po ovoci“ (Mt 7,15-20) Ducha svatého, což je láska, radost, pokoj, trpělivost. (Gal 5,22) Konkrétně: Výsledkem může být, že nemocný člověk byl uzdraven, ovocem je, jak to bylo učiněno: v poslušnosti, v pokoře, s láskou, s jemností.

Dalo by se říci, že co není konáno v poslušnosti, nemůže být Boží, ale je manipulováno ďáblem. Můžeme se poučit z Ježíšova života. On říká, že jeho pokrmem je konat vůli Otcovu, a že nepřišel konat vlastní vůli, ale vůli toho, který ho poslal (srov. J 4,34). Když po něm ďábel chtěl, aby učinil chléb z kamení, Ježíš ho neposlechl, přestože na to měl charisma (vždyť později proměnil vodu ve víno). Neudělal to, protože ho o to nežádal Otec.

R: Ale co když se někdo domnívá, že Bůh po něm chce něco jiného, než jeho kněz, biskup či představený v klášteře?

P. Elias: To je oblíbený ďáblův trik! Vždyť církev je ve své slabosti a omezenosti Kristovým tělem. Ježíš církev ustanovil, a poslouchám-li své představené, prokazuji tím poslušnost Tomu, který je povolal, aby byli kněžími, biskupy, představenými. Ježíš staví na lidské slabosti a uprostřed ní zjevuje svou sílu.

R: Poslední otázka - zúčastnil jste se někdy sám exercicií za vnitřní uzdravení, které by vedl někdo jiný?

P. Elias: Každoročně si dělám exercicie pro osobní duchovní růst a velmi často je jejich součástí i vnitřní uzdravení (byť nejsou zaměřeny pouze na ně). Mohu říci, že je to pro můj duchovní život vždy prospěšné. Konečně, my všichni jsme zranění uzdravovatelé a já se pokládám za zraněného jako kterýkoliv jiný člověk.

R: Mnohokrát děkkuji za rozhovor.

Zpracovala Alena Gollová