Úkoly vedoucího modlitební skupinky II.
Dalším podstatným úkolem vedoucího je rozhodovat. Jednoho bankéře, který šel do důchodu se jeho mladý nástupce ptal, jak dospěl k úspěchu. On odpověděl, že dobrými rozhodnutími. „Jak dobře rozhodovat “ ptal se mladý. „Ze zkušenosti,“ odpověděl starší. „No, ale jak člověk ty zkušenosti získá “ „Špatnými rozhodnutími!“
K dalším důležitým úkolům vedoucího skupiny patří motivovat ostatní lidi ve skupině a zvát je, aby přebírali část odpovědnosti. Vedoucí se také musí stále učit. Dál totiž můžeme předávat pouze to, co sami máme. Skupina nemůže vyrůst nad svého vedoucího. Když se „zastaví“ vedoucí, bude stagnovat i skupina a pokud „roste“ vedoucí či tým vedoucích, poroste i celá skupina.
Vedoucí by se měl také některých věcí vyvarovat. Na prvním místě bych jmenoval touhu chtít dělat všechno sám. Jak jsem již řekl výše, je třeba zapojovat i ostatní členy skupiny. Bylo by chybou domnívat se, že musím být odpovědný úplně za všechno a že vše bude fungovat, jen pokud to udělám sám. Nemusíme přece nést tíhu celé církve a spasit všechny lidi, protože to už udělal Pán Ježíš. Zvlášť pokud máme větší skupinu, můžeme dobře fungovat jen jako tým. Dary jsou různé a jsou rozdělené různým lidem. Bůh nám tím chce ukázat, že se vzájemně potřebujeme. Potřebuji-li spravit počítač, poprosím odborníka na počítače. Mám-li chuť na něco dobrého, potřebuji dobrého kuchaře apod. Zkrátka lze říci, že veškeré stvoření žije z toho, že někdo daruje něco tomu druhému, žije z odevzdání. Stejně tak ve skupině nemůžeme dělat všechno sami, ale potřebujeme službu druhých. Teprve pak bude Boží přítomnost a síla ve skupině mnohem mocnější a bude růst.
V počátcích charismatické obnovy v Rakousku jsme se sešli k přípravě celonárodní konference. Hned na prvním setkání týmu vedoucích nám zodpovědný kněz oznámil, že má již téma konference připravené a sám pozval všechny tři přednášející. Když je vyjmenoval, uvědomil jsem si, že jsou všichni kněží. Stále jsem přemýšlel, mám-li k tomu něco říci. Bylo už krátce před koncem, otevřel jsem Bibli a zoufale prosil Pána o slovo. Přišel mi verš z konce Markova evangelia o ženách, které jdou ke hrobu, ale mají obavu, kdo jim odvalí kámen. Když však přišly, kámen už byl pryč. Rozhodl jsem se tedy vstát a upozornit na to, že jsou v obnově také laici a že by tedy bylo dobré, aby i mezi přednášejícími byl laik. Všichni ostatní přisvědčili. Vzápětí vystoupil další a navrhl, že by bylo dobré, aby to byla žena. Velmi rychle jsme se na jedné shodli a byla to velmi zdařilá konference. Znovu se tím vracím k tomu, co jsem již říkal. Zapojovat ostatní a nestanovovat příliš mnoho „pevných věcí“, ale ponechat svobodu Duchu svatému.
Další chybou je postoj, který bych nazval zákonictvím, farizejstvím. Charakterizuje ho snaha aplikovat na vše nějaká pravidla. Ze strachu, abychom něco neudělali špatně, vše dokonale naplánujeme a každého podrobíme nějakému pravidlu, zákonu.
Atmosféra důvěry a tolerance
Důležité je, aby ve skupině vládla láskyplná atmosféra. Dosáhnout toho můžeme jedině tím, že připustíme chyby. Dáme druhým právo chybovat. Například tak, že připustíme ke slovu i ty, kteří se umí špatně vyjadřovat. Do naší skupiny patří mladík, který zpočátku velmi koktal. My jsme ho přijali a toto přijetí způsobilo, že dnes je schopen bez koktání číst například čtení při mši. Láskyplné přijetí toto dokáže a my potřebujeme takové prostředí.
Dále také není dobré, abychom mezi sebou měli konkurenční vztahy a chtěli se ve vedoucím týmu navzájem trumfovat. Zrovna tak by byla špatná konkurence mezi kněžími a laiky. Naopak je velice důležité, aby mezi nimi vládla dobrá spolupráce. My laici bychom neměli brát kněžím jejich služby a naopak, kněží by neměli chtít dělat věci, které mohou dělat laici často lépe než kněz. Pokud se scházíme ve farnosti, měl by o nás kněz určitě vědět a pokud jsme skupina, která zasahuje větší prostor, měl by o tom vědět biskup. Minimálně jednou za rok vyhledáme jako komunita našeho biskupa a při návštěvě ho informujeme, co se v naší skupině děje, o našich nových záměrech. Ptáme se ho však i na jeho problémy a starosti, ve kterých bychom mu mohli pomoci. Vzniká tak velice dobrý vztah. Nevím, jak je tomu v České republice, ale u nás biskupové slýchají většinou jen špatné zprávy a i k faráři se většinou dostanou jen pomluvy. Proto jsou tak důležitá pravidelná osobní setkání, při kterých se může řada věcí vyjasnit a kdy často získáme pomoc a radu, jak dělat věci dál a lépe. K biskupovi, který je za nás zodpovědný, máme dobrý vztah. Vždy jsme ho informovali o našich plánech. Stalo se však, že jednou s naším plánem nesouhlasil a uvedl své důvody. Poslechli jsme ho i přes to, že se nám jeho odůvodnění nezdálo dobré. Časem jsme však zjistili, že naše důvody byly stejně špatné a jeho rozhodnutí bylo tedy přese všechno správné. Protože jsme ho poslechli, řekl nám později, že ať budeme dělat cokoli, stojí za námi. Vyrostl tak tento dobrý vztah. Kladu vám tedy na srdce, abyste se starali a pečovali o vztahy k vašim přímým nadřízeným v církvi.
Celá přednáška zazněla na setkání vedoucích modlitebních skupin na Vranově u Brna 15. - 17. listopadu 2002. Zpracovala Kateřina Bajtlová