Vidět Krista ... a zemřít

Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha:

„Nyní můžeš, Hospodine, podle svého slova propustit svého služebníka v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, 31kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo na osvícení pohanům a slávu pro tvůj izraelský lid.“

Vidět Neapol … a zemřít. To je známé italské rčení - Neapol byla (údajně) tak krásným městem, že nemohlo být pomyšlení o ničem krásnějším. A proto „vrcholem pozemského putování“ bylo vidět toto město. V Simeonově případě bychom spíš řekli: Vidět Krista … a zemřít! Setkání s malým dítětem bylo totiž pro Simeona „tím největším, co mohlo být“. A jakým že to byl „životní vrchol“, to slyšíme v jeho prorockém hymnu.

Ale na základě čeho může tento stařec pronést takový chvalozpěv o nepatrném nemluvněti? Jak mu může prorokovat takové mimořádné poslání? Viděl snad proměněnou tvář tohoto dítěte? Ne. Upadl snad při pohledu na něj „do mystického vytržení“? Zřejmě také ne. Simeon měl jiné tajemství: on „byl přítelem“ Ducha - natolik, že tento Duch byl v něm, řídil jeho kroky (do chrámu) a otevřel oči jeho srdce. Jen ve světle Ducha mohl Simeon „vidět“ … pravou Ježíšovu tvář. Tolik lidí prošlo kolem malého dítěte, a přece jen Simeon a Anna rozpoznali, že je „to někdo víc než syn tesaře“. I my můžeme kráčet kolem Ježíše, a přece ho nepoznat. Můžeme slyšet jeho slovo - a nezakusit v něm působící božskou sílu. Paradoxně by se dalo říct, že nestačí „mít Ježíše ve svátostech“ („vidět ho“ skrze viditelná znamení, resp. slyšet jeho hlas ve slovech Písma). Je třeba se „s Duchem spřátelit“: dovolit mu, aby měl volný přístup do našeho srdce - a mohl nám ukázat, že ve svátostech je „někdo víc…“, že ve výrocích Písma je „něco víc“ než pouhé slovo …

A jakou Ježíšovu tvář mohl Simeon vidět? „Tvář zahalenou světlem“. To nám mají koneckonců připomínat i svíce, které dnes rozžíháme při liturgii: Ježíš je světlem pro nás (a pro všechny národy!). A pokud je Kristus tím jediným světlem, pak to znamená, že bez něj je náš život „temnota, skličující ponurost, šerý soumrak“ (Iz 8,22). Abychom si uvědomili, jak je pro nás světlo důležité, připomeňme si, jak na nás působí zamračená obloha - ponuré počasí snadno přivodí „šeď“ v srdci člověka. A oproti tomu jak snadno slunce přináší dobrou náladu a rozptyluje mnohé problémy. A pokud na nás takto působí vnější světlo, tím spíš Kristus! On je pro nás „skutečným sluncem“ rozptylujícím úzkosti, zamračenost. A toto objevujeme ve světle Ducha, právě tak jako Simeon.

Malého, a přece velkého. Slabého, a přece mocného. Takového Ježíše uviděl Simeon. Takového „vidíme“ i my. Kristus v nás, v církvi či svátostech se snadno jeví jako „malý a slabý“. Avšak pokud se spřátelíme s Duchem, objevíme jinou Kristovu tvář, zahalenou světlem. Tvář prozářenou sluncem, které dodává elán a radost kráčet dál - radost z toho, že už teď vidíme, aspoň v mlze, světlo Boží blízkosti.

„Přijď, Pane Ježíši, ty, kterého národy očekávají, a potěš nás svou blízkostí. Přijď ty, lesku Boží nádhery, ty, sílo a moudrosti Boží: Proměň noc našeho života v den a dej světlo našim očím.“ (Podle sv. Bernarda z Clairvaux)