Vše zkoumejte
"Proroctvími
nepohrdejte, avšak vše zkoumejte" (Té 5,20). Kdy začneme počítat
s dary, jež nám Bůh nabízí? K těmto "dárkům" patří v
charizmatické obnově také prorocké obrazy a prorocká slova. (Tím
vlastním "darem" tedy není ona "schopnost"
prorocky mluvit, nýbrž samotné prorocké slovo.)
Někteří stále ještě
považují proroctví za něco zcela mimořádného, za něco, co přichází v
úvahu "jen několikrát během sta let". Jiní si naopak myslí,
že při každém modlitebním setkání se "slova a obrazy" musí
vyskytovat, jinak prý toto setkání není "charizmatické".
Další zase jakoby otupěli, stali se úzkostlivými a zrezignovali. Co
bychom měli dělat my?
1 .Vytvořit
prostor, kde se proroctví mohou rozvinout:
a) Neříkejme: "Jestliže
chce Bůh promlouvat, musí se přece on sám chopit iniciativy - jako
při Samuelově nebo Eliášově povolání" (srv. 1 S3;1 Kr 19,19).
Nemusel Eliáš nejprve čtyřicet dní putovat, než mohl zaslechnout Boží
slovo (1 Kr 19) a nedozvěděli se Kornelius a Petr své úkoly "zatímco
se modlili" (Sk 10,2 n. 9)? Je jisté, že proroci se stále znovu
utíkali do ústraní, často "na poušť", aby zaslechli Boží
hlas. Touto "pouští" je při některém modlitebním večeru čas
ztišení - ne nějaké násilné oněmění, nýbrž ono naplněné ztišení,
které vyrůstá z úcty, klanění a chvalozpěvu, třeba po společném zpěvu
v jazycích. Máme pak trpělivost k naslouchání? Důvěřujeme Bohu, že k
nám může mluvit? Prosíme jej o "slovo"? Nebo se ihned znovu
zabýváme svými vlastními myšlenkami?
Jestliže modlit se
znamená "rozmlouvat s Bohem", měli bychom
být féroví a měli bychom mu ponechat stejný čas k mluvení,
jako si bereme pro sebe! Vytvořme tedy prostor, kde by Bůh mohl
mluvit (ať už tiše nebo nahlas). Prostor, kde jsme připraveni
naslouchat, ve kterém očekáváme Boží vedení. Prostor, kde jej také
prosíme o Jeho konkrétní impulsy a pokyny.
b) Přitom je čistota a
ryzost tím rozhodujícím předpokladem toho, aby se některý vedoucí ze
zvědavosti nebo touhy po efektu příliš rychle neptal: "Má někdo
nějaké slovo?", či aby ostatní nechtěli díky své lenosti
přemýšlet nebo neschopnosti se rozhodovat vyřešit proroctvími
každou situaci. Neboť toto jsou vstupní dveře do pseudoproroctví!
Nezřídka je pak toto charizma zneužíváno, protože si dotyčný
"prorok" dostatečně nevšímá svých motivů a také je
nenechává přezkoumat. Velmi nám pomůže uvědomit si, co znamená
"mluvit v Božím jménu". Člověk zde stojí před tváří
věčného, všemohoucího Boha, před jehož svatostí si "samotní
andělé zahalují tvář". V prožitku této bázně Boží mizí nebezpečí
lehkovážně vyslovovat tato "já-slova".
c) Když prosíme Boha o
jeho slovo či pokyn, zůstává vždy jeho věcí, jak nám odpoví. Zda to
bude jednoduše skrze vnitřní pokoj nebo také skrze slyšitelné
pokyny. Avšak On odpoví jistě, jestliže trpělivě nasloucháme a
nepředepisujeme mu způsob, jak má odpovědět. Ten, kdo obdrží
slovo, se má dívat na Krista a v poslušnosti vyslovit to, co mu
bylo dáno. Zároveň by měl moci důvěřovat tomu, že společenství jej
nese a že s ním bude toto slovo zkoumat. Jsou naše skupiny takovými
učednickými společenstvími nebo jsme z
ustrašenosti či nepřejícnosti udusili každou prorockou řeč
hned v zárodku?
Sv.Pavel nás hned v 1
Koř 14 vede k tomu, abychom obzvlášť ve společenství byli pro
prorocká slova otevřeni a abychom o ně Boha prosili. Takovéto
"prorokování v obci" je třeba rozlišovat od poslání velkých
"proroků". Toto prorokování není vázáno na jednotlivou
osobu a mělo by zpravidla "putovat". Jestliže se jeden a
tentýž člověk příliš často (a příliš rychle) ujímá slova, mohlo by to
být překážkou, aby i ostatní mohli do této služby vrůst. Pavel počítá
s "nadbytkem" proroctví; stačí, když se z toho ke slovu
dostanou dva nebo tři!
2.Vytvořit
prostor, kde mohou být proroctví zkoumána.
Tak jako je proroctví dáváno pro druhé, je také odkázáno na
přezkoumání druhými. Vždyť varování před "falešnými proroky"
je ve Starém i Novém zákoně nepřeslechnutelné. Tito falešní proroci
ovšem přicházejí v "ovčím rouchu". Jsou považováni za pravé
proroky a oni sami se většinou za pravé proroky považují také
(např.Am7,12-15; Mi 3,5-7; Mt 7,15-22). Protože to ti dotyční často
očividně "myslí dobře", přicházíme omylům jen těžko na
stopu.
a) K tomuto zkoumání
není vhodný každý, nýbrž jen ten, kdo žije a usuzuje ve vědomém
naslouchání Božímu Duchu. Tak například židovští učitelé Zákona se do
takového posuzování pouštěli sice s teologickými znalostmi, avšak bez
otevřenosti Duchu, a byli pak s Ježíšem velmi rychle hotovi: "Mesiáš
nemůže přijít z Galileje" (J 5,39-47; 7,41; 8,37-47). Chraňme se
tedy toho, abychom posuzovali povrchně a podle vnějšího zdání.
Modleme se o všeobecný
dar duchovního rozlišování, avšak také o jednotlivá Duchem působená
"rozsouzení", jež jsou některým -jako vlastní charizma -
zvláštním způsobem dávána (1 Koř 12,10). Berme tyto dary stejně vážně
jako samotná proroctví!
b) Vlastním místem
tohoto zkoumání je společenství, ve kterém bylo proroctví vysloveno.
Mnozí se neodvažují
provést toto zkoumání bezprostředně, snad proto, že nechtějí rušit
atmosféru modlitby. Avšak jestliže nám Bůh chce dát nějaký pokyn,
nemůže přece být od věci zpětně se ptát, zda tento pokyn opravdu
pochází od Něj! Přinejmenším po nějakém čase by se měl vytvořit
prostor k tomu, aby to, co prožívají všichni společně, mohlo být také
společně reflektováno. Při "slovu poznání" je pak třeba se
také ptát: "Je zde někdo, koho se to týká?"
Bezpochyby je důležité,
abychom bezprostředně po nějakém proroctví, nejpozději však po "dvou
nebo třech" (1 Kor 14.29), setrvali nějaký čas v tichu (a ne
abychom místo toho připojili ještě dalších pět proroctví).
V tomto tichu se musí
každý před Bohem ptát, co v něm toto slovo působí. Při velkých
bohoslužbách k tomu musí zaujmout krátké stanovisko buď sám vedoucí
nebo o něj má poprosit některého účastníka, jenž je rozsuzování
schopen. Jestliže je však kruh účastníků přehledný, měl by vedoucí
poprosit přítomné, aby sdělili, co se v nich dělo. Alespoň po
bohoslužbě by o tom měl s dotyčnými , se skupinou vedoucích a s
dalšími lidmi schopnými rozsuzování mluvit, (pozn.překl.: Autor
článku se v doslovu ke knize Phillipe Madre: Wort der Erkenntnis,
Vier Türme Verlag 88 obšírněji věnuje charizmatu "slova
poznání" při velkých shromážděních, kde platí trochu jiné zákony
než v malých přehledných skupinách. Píše zde, že mnozí účastníci
takových setkání se pak ptají, proč pořadatelé ihned nevyzvali ke
svědectví o tom, co zde Bůh působil. Dlouhé zkušenosti "Komunity
Blahoslavenství" však ukazují, že je lépe nevydávat svědectví
ihned, ale teprve po delším čase, který prověří trvalost Božího
působení v člověku. Je tedy dobré
spíše vyzvat k tomu, aby lidé, které nějaké "slovo poznání"
zasáhlo nebo kteří prožili uzdravení, se přihlásili u důvěryhodné
osoby nebo u týmu vedoucích, aby s nimi mohl být případně udržován
dlouhodobější kontakt. Mnohé záležitosti se pak také týkají důvěrných
oblastí osobního života, takže ani zde není možné vyzývat k veřejnému
svědectví, pokud se k němu ovšem někdo necítí být vnitřně pozván.)
Nejde o škodlivé,
upovídané rozmělnění svatého konání, nýbrž o Duchem přikázanou
věcnost. Co přichází od Boha, snese tento zkoumající rozhovor. Tím
snad není zpochybňována osobnost nějakého člověka, nýbrž dotyčné
poselství je právě tehdy bráno vážně. Ten, kdo si myslí, že přijal
nějaké prorocké slovo, potřebuje stát od své výpovědi v jakémsi
odstupu: "Já to pouze vyřizuji; zda to sedí, musíte posoudit
vy." A oslovená obec potřebuje atmosféru otevřeného dialogu a
reflexe, aby mohla společně hledat Boží vůli. To patří k "duchovní
hygieně" každé charizmatické skupiny. Takováto duchovní
"zdravotní péče" očišťuje od různých břemen jako je nevole,
znásilňování svědomí, strach před lidmi nebo falešné city.
c) Samotné zkoumání
začíná tak, že si před Bohem všímáme svých reakcí: Vyvolává toto
slovo ve mně pokoj, oslovení, bolest, obrácení, jistotu, naději a
radost nebo spíše probouzí sklíčenost, strach, odcizení, neklid,
žádostivost, falešný třpytivý lesk, agresivitu nebo mě prostě nechává
chladným? Nejde především o to, abychom dotyčnou výpověď
intelektuálně reflektovali, nýbrž abychom si sdělili reakce vyrostlé
bezprostředně z naslouchání Bohu. Teologicko-pastorační orientace
"Duch oživuje" (Pastorační středisko, Praha 93) nám v části
IV/3 k tomuto procesu poskytuje některé rady.
Překlad Petr Hruška.