Vylévat srdce
„Není možné věřit zázrakům a exorcismům popsaným v evangeliích, a zároveň používat elektrický proud nebo chodit k lékaři“ (R. Bultmann). Co tedy? Spolehnout na vymoženosti současné medicíny, nebo věřit v Boží moc? Ani to, ani ono. Lépe řečeno - to i ono. Obojí je „správné“, a dokonce i „první cesta“ (přes medicínu) je doporučena samotnou Biblí (Sir 38,1 - i lékaře stvořil Hospodin). Tak tedy máme dva způsoby, jak „se postavit k nemoci“.
První čtení nám však dokonce předkládá … třetí způsob, který se nevztahuje tolik k vnějšímu onemocnění, ale spíš k jeho následku, k vnitřnímu prožitku. Prožitku zahořklosti, beznaděje, ztráty smyslu života, opuštěnosti od Boha (či od lidí), zklamání, že „Bůh seslal takovou nemoc“ i přes několikaletou oddanost. Někdy je toto „vnitřní ochromení“ větším problémem než vnější nemoc… A Job nám předkládá jednoduchou terapii, jak se vypořádat s „vnitřní nemocí“ - terapie, která se dotýká středu naší bytosti a nazývá se … vylévání srdce. Není to nic nového ani ojedinělého. I žalmisté znají tuto terapii - žalmy jsou vzácným svědectvím upřímného rozhovoru s Bohem, právě uprostřed těžkých trápení. Vylévat srdce znamená jednoduše … vypustit horký vzduch z tlakového hrnce. A člověk se někdy necítí jako v „papiňáku“, když je vleklou (či obtížnou) nemocí zatlačen do kouta? Aby nedošlo k nenadálému vybuchnutí, je zapotřebí vypustit vzduch. A to je „tajemství vylévání srdce“. Je to „vypovídání“ o tom, co prožívám - vypovídání upřímné, jako s přítelem. Vyříkání i otázek typu, „proč mě potkalo takové neštěstí“. Vynesení pocitů frustrace a nedůvěry. To vše má místo v naší modlitbě - pokud víme, že Kristus je na naší straně a má soucit s námi. Nejsme mu tedy lhostejní - On má zájem o všechno to, čím žijeme. Mám-li před očima takovou Kristovu tvář, prostoupenou soucitem a dobrotou právě ke mně, nesklouznu do pozice soudce a obžalovatele („Ty nejsi ke mně dobrý!“, „neměl jsi to dopustit“ - i takové pocity mohu před Krista přednést, ale ne z pozice žalobce, ale přítele, který se vyříkává a odkrývá to, co v sobě cítí).
Cesta k takové „jobovské“ otevřenosti vůči Bohu bývá někdy dlouhá a těžká. Těžké není ani tak to „vyříkání“, jako spíš skloubení otevřeného vypovídání s důvěrou, že Bůh není ke mně zlý a cynický - a proto ho nemusím „soudit“.
Zklamání z Boha může být umocněno tím, že přes usilovné modlitby se nedostavilo uzdravení. A v takovém případě vzpomeňme na toto Pavlovo svědectví: „Kvůli tomu (ostnu) jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: ´Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ (2 Kor 12,8-10). Pavlův optimismus se jeví jako povrchní. Nicméně jeho svědectví se vyznačuje puncem věrohodnosti: vždyť tento člověk zakusil „útrap do sytosti“, ale zároveň i hojnost Boží útěchy, a to právě uprostřed soužení! (2 Kor 1,3-7).
Ve velikonočním chvalozpěvu Exultet se zpívá: „Šťastná to vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký!“ A analogicky bychom mohli zvolat: „šťastná nemoc, díky které mohu poznat Kristovo milosrdenství!“ Že to vyznívá jako laciné a nadšenecké zvolání, podobné těm, která pronášeli Jobovi utěšitelé? Možná. Nicméně taková věta může také vytrysknout z upřímného srdce, vytříbeného nemocí a prostoupeného důvěrou. Tento druhý případ odpovídá Pavlově zkušenosti. Jeho zkušenost se může stát i naší - cesta k tomu je dlouhá, ale prozatím vykonejme aspoň první krok důvěry a …vylévání srdce.