Základní podmínky života společenství
1.1 Co je malé společenství
Pod slovem „společenství“ mají lidé různé představy - od „buchtových nebo kafových dýchánků“- až po skutečné sdílení života, kde jsou společně sdíleny víra, modlitba, starosti všedního dne. Pokusíme se tedy o ujasnění. Zde, když uvádíme slovo „společenství“, máme na mysli malé společenství (to je sociologický termín, v poslední kapitolce podrobněji vysvětlen), což je společenství čítající optimálně kolem osmi lidí, nejvýš deset až dvanáct, jehož členové mají užší osobní vazby.2
Tak jako lidé nebo rodiny mají své historie a svůj růst, tak ho mají i společenství. Záleží na tom jací lidé se v něm sejdou a jak jsou dlouho pohromadě. To, co od nich lze žádat po několika letech, nemůžeme chtít hned na začátku. Stejně tak jako rodiny a lidské vztahy, tak i společenství mají své krize. Mohou je přežít, ale také nemusí. Je proto omylem si myslet, že dobré společenství bude žít jakkoliv dlouho pohromadě bez problémů a krizí. Zkušenost ukazuje, že všechna společenství nejsou životaschopná a ta, která jsou, prožívají krize, které musí překonávat a jejich členové si je musí také tak trochu protrpět.
1.2 Základní podmínky života společenství
1. Každé společenství má mít určitou, všem zřejmou náplň života, na které musí záležet v podstatě všem. V Exupéryho Citadele čteme: „Chceš-li dát lidi dohromady, začni s nimi stavět věž.“3 Jestliže lidé spolu něco tvoří, nebo mají-li nějaký společný kladný program, který je popohání dopředu, je to předpoklad k zdravému růstu společenství.
2. Ve společenství musí být někdo, kdo mu slouží k životu (není pěkné slovo „vedoucí“). Dnes se často používá slovo animátor, což doslova znamená „oduševňovač“ nebo „oživovač“, a to je ten pravý význam takového člověka. Špatné je, má-li společenství jednoho „šéfa“, který vše diriguje. Animátor nesmí být diktátorem ani „majitelem společenství“. Má společenství sloužit tím, že pomůže k překonání konfliktů, slepých uliček či stagnací, zpravidla reprezentuje společenství navenek, zastupuje ho, když se něco domlouvá ve větší skupině.
3. Je nutné si vyjasnit otázku otevřenosti okolnímu světu. Společenství, kde se lidé neustále střídají, není schopno růstu. Na druhé straně je ovšem nebezpečí, že se společenství stane „světem samo pro sebe“, vystačí si zcela samo a ostatní pro ně nebudou existovat. Optimálním modelem pro nás může být dobrá rodina - ta drží pohromadě, vztahy, které má uvnitř, nejsou tytéž, které má navenek, ale je schopna přijímat hosty, pomoci druhým obstát, i když je každý z nich na jiném konci města nebo země a zase se znovu sejít a být pohromadě. To je určitým způsobem ideál. Na druhé straně by ale společenství nemělo být „maloměstskou rodinkou“, v níž se budou všichni „cukrovat“ a navzájem se stále ujišťovat, jak se mají rádi a přitom se uzavřou okolnímu světu. Je třeba hledat rovnováhu. Každé společenství je ohroženo mentalitou sekty - pocitem výlučnosti a nadřazenosti, ve kterém se izoluje od ostatních. Na druhé straně je společenství ohroženo i příliš „otevřenými dveřmi“. Potom bude jen shlukem lidí, libovolně se mísících bez hlubších vzájemných vztahů a odpovědnosti jednoho za druhého. Bez vzájemného pocitu odpovědnosti je jakékoliv společenství ohroženo. Ovšem pocit vzájemné odpovědnosti v každém společenství teprve časem vyroste. Nemůžeme sezvat lidi a hned při druhém setkání očekávat, že budou pociťovat odpovědnost jeden za druhého.
4. Křesťanské společenství by nemělo být lidsky zorganizovanou jednotkou typu: „Rozdělíme si farnost na okrsky a každému určíme vedoucího.“ Je potřeba respektovat přirozené sbližování lidí. A je třeba dát prostor Božímu vedení: např. dva nebo tři lidé se scházejí a chtějí někoho dalšího k sobě do společenství; mohou se za to spolu modlit a od Pána Boha si jej vyprosit. Je ohromný rozdíl mezi vymyšleným a vymodleným společenstvím, mezi společenstvím, které se stanovilo úředně a mezi takovým, jehož členy svedl dohromady Bůh. Lidsky vymyšlená společenství nemají nikdy moc dlouhou trvanlivost a velkou efektivnost života. Je tedy velmi důležité, aby vznik společenství nebyl pouze věcí lidského plánování.
5. Pro každé společenství je nutné jasné vědomí začlenění do církve a zřetelná vazba k farnosti. V menších městech je příslušnost do farnosti velmi jednoduchá, protože, co město - to jedna farnost. Ale např. v Praze je to obtížnější, protože sejde-li se zde společenství, tak každý člověk může být z jiné farnosti. Jinak řečeno: členové každého společenství a to celé musí být ještě zakotveno v nějakém větším základu. Nemusí to být zrovna podle zeměpisného rozdělení - ve větších městech to může být např. nějaká osobní vazba, ale někam patřit musí. Společenství si nesmí stačit samo, musí ho zajímat, co se děje ve farnosti i v širší církvi a má jí sloužit. Jinak je to buď neplodná idylka nebo sekta. Často se dnes ve světě propaguje názor, že farnost by měla být souhrnem společenství a zdá se, že tento model je dobrý. Často se vyčítá (nebo „hrozí prstem“), že společenství jsou „partičky“, sekty, že ruší jednotu církve. Uvádět nebezpečí je zcela na místě, neboť je reálné. Ovšem právě tak je třeba vidět nebezpečí izolovanosti křesťanů nebo „dochazečů do kostela“, zvláště ve městech, kteří vlastně do žádného společenství ani do žádné farnosti osobními vazbami nepatří. Společenství, zahrnující v sobě celou farnost, je možné pouze na venkově, kde farnost čítá třeba deset až dvanáct lidí, tam je velice snadné žít vše společně, ve větší farnosti to tak nejde. Nelze mít bezprostřední osobní vztahy se stovkou lidí a společně s nimi sdílet život. Osamocený křesťan v ateistickém prostředí neobstojí. Buď se jeho křesťanství rychle či ponenáhlu vytratí, nebo se z něj stane jakási „zkamenělina“. Nikdo s ním potom nehne, ani z víry ven, ale ani ve víře dál. Proto živé vazby ve společenství jsou často zárukou rozvoje duchovního života. Zajímavé je, že touha po společenství je mnohdy (ne u všech!) do určité míry živelná. Většina lidí je vedena neurčitou touhou někam patřit a něco dělat. To je velice cenná věc, i když třeba dost neujasněná - možná, že zde hraje roli i vliv kolektivistické výchovy, ale ten sám o sobě není hlavní příčinou. Zpravidla se dá říci, že intenzívně lze tajemství církve prožívat jen v přehledném okruhu lidí, který patří do většího celku.
-----
Děkujeme Pastoračnímu středisku Praha za souhlas s uveřejněním tohoto textu.