Zkušenosti z Afriky – rozhovor s Ernstem Sieversem
Rozhovor s otcem Ernestem Sieversem, který je u nás známý díky seminářům „Život v Duchu svatém" (v Effathě jsme ho představili v rubrice Kdo je kdo), natočila pro Eífathu v lednu 2001 Lucie Valchářová v komunitě Emmaus Centre blízko ugandského hlavního města Kampaly. Otec Sievers vede tuto komunitu a zároveň je koordinátorem ugandské charismatické obnovy.
Otče Sieversi, chtěla bych se vás zeptat na vaši africkou zkušenost. Kdy jste pocítil, že jste povolán ke službě v Africe?
Již na střední škole, bylo to velmi jasné. Cítil jsem povolání stát se knězem a misionářem. V roce 1957, když jsem měl právě před maturitou, získala Ghana nezávislost. Tím začala v Africe vlna událostí, které vedly k tomu, že jednotlivé země získaly od koloniálních mocností nezávislost. Tehdy byly zprávy o boji za nezávislost v Africe neustále v novinách. Kdykoliv jsem viděl napsáno Afrika, táhlo mě to slovo, jako světlo přitahuje hmyz. Bylo mi jasné, že mě Bůh chce na tomto místě.
Teď je rok 2001 a my jsme v Ugandě. Mohl byste nám říci něco o Božím vedení v Africe?
Moje služba začala vyučováním v kněžském semináři v Ghaně. Strávil jsem tam sedmnáct let. Bůh mě zde použil k vybudování docela silné charismatické obnovy. Právě díky svým zkušenostem v Ghaně jsem napsal seminář „Život v Duchu". Pak jsem na tři roky odjel do Německa a pak, v roce 1987, přišlo nové pozvání. Vzhledem ke své dlouholeté činnosti v charismatické obnově v Ghaně jsem dostal nabídku stát se národním koordinátorem ugandské charismatické obnovy. A tak jsem v prosinci 1987 přijel do Ugandy. Země se zrovna dostávala z občanské války, bylo zde mnoho utrpení. Nicméně charismatická obnova zde již existovala. Následující roky jsem pracoval na tréninku vedoucích. Po sedm let se obnova stále pomalu rozvíjela. Pak přišel rok 1995. Byl jsem jediný, kdo slyšel o událostech, které se odehrávaly při probuzení v Torontu, ale velice jsem toužil zažít něco podobného. Cítili jsme totiž, že se ve skutečnosti vlastně nikam nevyvíjíme. Tak jsem sezval všech dvě stě sedmdesát pět vedoucích. Měli jsem takový velký stan, vypůjčený od letničních. Poslední den těchto exercicií jsme se prostě jen modlili za vylití Ducha svatého. Dva z našich ugandských vedoucích stáli na pódiu, já jsem byl uprostřed davu. Oni se prostě jen modlili: „Přijď, Duchu svatý. Naplň nás, naplň nás novým způsobem," a najednou Duch svatý naplnil to shromáždění a lidé začali padat na zem, smát se, plakat. Byl to takový svatý chaos. Bylo jasné, že to udělal Bůh, ne lidé. Pak se modlitební skupinky začaly neuvěřitelně množit, získali jsme nové pomazání. Nikdo z nás nikdy nebyl v Torontu, ale měli jsme velmi mnoho projevů Ducha, znamení, zázraků a uzdravení. Vkládali jsme ruce a chromí lidé začali chodit, slepí viděli. To se dělo v letech 1995 až 97, v podstatě to narůstalo až do roku 2000. Pak jsme měli zásadní problém kvůli jedné katolické sektě. Neměli jsem s nimi nic společného. Měli takové zaslíbení: když se k nám přidáš, uvidíš Marii. Také hlásali, že 31. prosince 1999 bude konec světa a pak Marie vezme všechny, kdo patří k této sektě, do slávy a k Ježíšovi. Ale konec světa nenastal, takže ho museli nějak vyrobit. Zamkli kostel, přinesli barely s benzínem. Měli oblečení úplně nacucané benzínem. Pak to zapálili. Trvalo to pouze několik minut a pak zbyl ze všeho jen popel. Takže po této události jsme zažili vlnu odporu, lidé říkali: „Nepřidávejte se k charismatikům, taky shoříte," a takové věci. Policie nás přišla vyšetřovat, jestli nejsme také sekta. Takže jsme pak podobný růst už neprožili. Ale Bůh nám teď dává novou zralost. Předtím bylo spousta nadšení, teď pracujeme na zralosti. Naše počty se snižují, ne počet modlitebních skupinek, ty se stále množí. Mnoho lidí se přišlo podívat, ale teď už nechodí, už to viděli. Když máte zázraky, znamení, každý přijde. Měli jsme společenství o tisíci členech, kostely byly nacpané k prasknutí, ani jsme se nemohli pohnout. Ale když se nekoná další zázrak a další zázrak, tak lidé prostě nepřijdou. Dnes máme daleko více malých modlitebních skupin - malá skupina, to je asi padesát, šedesát, osmdesát, sto lidí. Není to pět nebo šest lidí, takové skupinky tu nemáme. Teď máme asi třinácti set modlitebních skupinek v zemi. V katolickém kontextu je to stále největší síla, nejsilnější hnutí v celé církvi, nejaktivnější a nejživější - a řekl bych, také nejlépe organizované.
Slyšela jsem. o vlivu, který má obnova na společnost, např. na pacienty nemocné AIDS. Můžete o tom něco říci?
Ano. Vyjma mé osoby jsou klíčovými vedoucími ugandské obnovy dva lékaři, doktor Pius a sestra Miriam z Irska. Oba jsou chirurgové a gynekologové, oba pracují v největší katolické nemocnici, ve sv. Františku v Kampale. Oba měli stejnou zoufalou zkušenost. Vidíte lidi umírat a cítíte se naprosto bezmocní. Stát neví, co má dělat, církev se chová velmi zdráhavě. Takže oni dva dali počáteční impuls hnutí, jehož cílem je práce s HIV pacienty a prevence AIDS. Založili jsme Emmaus Centre - je to centrum, kde trénujeme mladé lidi, aby zase dál působili na další mladé, asi ve věku patnáct až dvacet pět let. Jde nám především o ty, kteří už jsou nakaženi a vědí o své chorobě. Doprovázíme je, pomáháme jim, aby odpustili sami sobě. Oni vědí, že si to způsobili sami. Nedostali žádnou injekci, prostě si zaneřádili vztahy. Zároveň je důležité zabývat se mládeží, která ještě nebyla nakažena, děláme programy prevence AIDS. Jediný způsob prevence, který známe, je dovést lidi k Ježíši. Sexualita je totiž něco velmi silného, zvlášť, když jste nezažili moc lásky. Mladí lidé se pak pochopitelně obracejí jeden ke druhému, ty mi dej lásku, já ji dám tobě, atd. My se jim snažíme ukázat, že opravdová láska je od Ježíše. Silou vůle totiž tyhle věci nepřemůžete, nestačí, abych to byl JÁ, kdo řekne „ne". Člověk potřebuje mnohem víc, potřebuje, aby mu někdo naplňoval srdce. Takže jsme dělali semináře Život v duchu s tímhle zaměřením a taky kurs, který jsme nazvali Změna chování. Sestra Miriam také spolupracovala s prezidentem Ugandy a z této spolupráce vznikla celá politika, kterou stát uplatňuje v této oblasti. Dnes je Uganda výjimečnou zemí, procento infikovaných klesá, z 23% jsme v současných ročnících na 9,5%. V ostatních afrických zemích čísla bohužel naopak rostou.
Další oblast, do níž jsme se zapojili, je hospodářství. Snažíme se pomoci lidem v modlitebních skupinách, aby spolupracovali a vytvořili projekty, které povedou ke zlepšení jejich ekonomické situace. Většinou jsou to drobní zemědělci: neumírají hlady, ale mají jen velmi málo peněz. My se snažíme jim pomoci, aby měli lepší produkci, lepší obchodní strategii. Když se každý zvlášť snaží prodat svůj trs banánů, je to velice drahé. Ale když si najmete nákladní vozidlo a odvezete všechny banány do města, prodáte je za lepší cenu. Jestliže se peníze vrátí a jsou správně rozděleny mezi pěstitele, pak tu máte růst. Pro mě tohle souvisí s celistvostí člověka. Snažím se o to, abych podpořil spiritualitu. Ale spiritualita se týká celého života.
Máte nějaký vzkaz pro českou a vůbec východoevropskou charismatickou obnovu?
Ano, jednu věc mám velmi na srdci. Řada lidí ve východní Evropě absolvovala seminář Život v Duchu - možná před pěti, osmi nebo deseti lety. A tuto svou zkušenost nějak spojili se svátostí, se křtem, takže o ní říkají „mám to". Ale problém je v tom, že se nevracejí k benzínové pumpě. Koupili si auto a jednou si koupili benzín, ale teď už celé to hnutí jen tlačí. Je ale třeba zamířit znovu k benzínové pumpě. Vylití Ducha máte ve druhé kapitole Skutků, ale pak ho máte znovu ve čtvrté kapitole, kde se říká: "Víc, teď máme těžkosti, proto Duchu svatý, víc, přijď znovu." A země se otřásla. Takže můj vzkaz: prosím, přijměte více Ducha svatého. To nutně neznamená absolvovat znovu seminář, ale znamená to modlit se znovu jeden za druhého, což se děje příliš zřídka. V Emmaus Centre se modlíme každý týden, každý znovu přijímá Ducha svatého. V modlitebních skupinách se každý měsíc modlí za dar nového přijetí Ducha svatého. Nechceme Ducha svatého z minulého měsíce /smích/, chceme jeho čerstvou přítomnost. Potřebujeme více síly, potřebujeme nové palivo, potřebujeme se pravidelně vracet k benzínové pumpě. Tajemství růstu charismatické obnovy v Ugandě je v tom, že neustále přijímáme a udělujeme Ducha svatého a že Duch svatý je mezi námi v akci. Přijměte více Ducha svatého. Víc, víc, víc, víc. Amen.
Děkujeme!
Ptala se Lucie Valchářová
Přeložila Klára Lukavshá