...až na tělo

Bůh existuje – to přiznají i mnozí z těch, kdo se nehlásí ke křesťanství. Bůh je osoba, Někdo (ne pouhá Energie) – to už uzná méně lidí, ale přece. Bůh je blízko, přišel a přichází do naší obyčejnosti – to už není vůbec samozřejmé. Je to něco nového, evangelního, zvláštního pro Ježíšovu zvěst.

Ježíš nám dokonce říká a ukazuje, že Bůh přichází závratně blízko … až na tělo – vždyť se dotýká našich ran vnitřních i tělesných, našich „zamotaných vztahů“, skrytých přání a plánů. A je těžší přijmout takového blízkého Boha, protože ho nevidíme Ježíšovýma očima a náš „selský rozum“ říká, že opak je pravdou: Bůh je někde daleko, nezajímám ho.

Proto hned na začátku svého poslání Kristus považuje za tak důležité rozptýlit tyto „bludy“ a vyzývá k změně smýšlení: „Nech stranou nedůvěru vůči Bohu! Odhoď skepsi, že i Bůh je bezmocný! Že je vše stejné, jako bez něj! Uvěř, že já jsem tady pro tebe. A že já jsem silnější než všechno to, co tě deptá.“

Tato změna smýšlení je krokem dopředu se zavázanýma očima, protože nevidím, nemám zkušenost, vstupují na „neznámé místo“ – do Božího prostoru, kde „se dějí divné věci“. A je pochopitelné, že se zdráhám vstoupit na toto neznámé území Božího království. Zmítají mnou pochybnosti (někdy potlačené), zda radostná (a nepochopitelná) zvěst skutečně platí.

Stejnou obtíž měli i Galilejci, Ježíšovi současníci. Jak věřit, že Boží království je blízko, když se fakticky nic nemění? Když Římané nadále vládnou a vybírají daně? Takové a podobné námitky budou překážkou k přijetí Ježíšovy dobré zprávy.

Mnozí lidé budou mít problémy s hlásáním, že je blízko Boží království, protože jejich představy se budou lišit od představ Ježíšových. A my jsme na tom podobně – jak věřit, že Boží království je blízko, když vládnou ti, kdo mají široké lokty, když modlitby za uzdravení nejsou vyslyšeny? Věřit evangeliu však znamená také „důvěřovat“ Kristu – předat mu své představy o uskutečňování království. A to je velká „oběť našeho smýšlení“ – bohužel víme až příliš dobře, co Bůh má dělat a co ne.

Ale Bůh jedná jinak – protože je Bohem, a ne člověkem. Naštěstí. A cestou je přijmout jeho představy, uvěřit, že on ví lépe, jak a koho uzdravit, jak a kdy vyslyšet naše modlitby, jak a kdy zasáhnout do politických událostí. Je těžké věřit Bohu a důvěřovat mu, že ví, jak na to. Věřit, že „má věci pod kontrolou“ a zasáhne, i když se mi někdy zdá, že „spí“ (jako Kristus na loďce při bouřce).

Snadnější je upadnout do praktického ateismu, do názoru, že „Bůh prostě není“, není v mém životě, nepřichází do mého každodenního plahočení. Je těžké věřit v evangelium Boží (a ne moje, podle mých představ) … Evangelium je radostnou zprávou také v tom, že Boží recept je lepší než moje. A mohu se těšit, že toto řešení překoná moje nejrůžovější sny. Ne hned – protože toto království se teprve přiblížilo, ale neprojevilo se ještě v celé slávě.

Ale přece už teď platí: „Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky. Obdařil jsem poušť vodou a pustou krajinu řekami, abych napojil svůj vyvolený lid.“ (Iz 43,19-20) Už teď můžeme zakoušet, že „náš Bůh každý den nosí naše břemena.

Bůh je náš život. Bůh je Bohem, jenž nás zachraňuje. Je to on, Hospodin, kdo vyvádí z tenat smrti.“ (Ž 68,20-21). Evangelium říká, že Bůh se mě jemně dotýká, přichází ke mně někdy nepozorovaně, ale někdy také s „mocí a silou“. Nevíš o tom?