„Násilná“ modlitba
V
této situaci vyprahlosti a boje musíme objevit speciální druh
modlitby: modlitbu "násilnou". "Je to dobrá a Bohu
milá věc," píše známá světice, "že se modlíš s horlivostí
Boží milosti, že bdíš a unavuješ se ve vykonávání každé dobré
činnosti; ale Pánu je ještě milejší a příjemnější, když, pozbudeš-li
milosti, nic neubíráš ze svých modliteb, svých bdění, svých dobrých
skutků. Když jednáš bez milosti (asi je míněna "útěcha",
pozn. překl.), jako jsi jednal, když jsi měl milost... Konej svou
úlohu, synu, a Bůh bude konat svoji. Urputná, násilná modlitba je
velmi milá Bohu." (B. Angela) Ježíšova modlitba v Getsemanech
byla násilnou modlitbou. On, je psáno, padl tváří k zemi, vstal, šel
k učedníkům, vrátil se a znovu poklekl, potil se kapkami krve (Mt
26,36; Lk 22,44). Této chvíle se týká tvrzení, podle něhož Ježíš, ve
dnech svého pozemského života, "obětoval modlitby a prosby se
silným křikem a slzami" (Žid 5,7).
To
je modlitba, kterou lze konat víc tělem než myslí. Často vůle poroučí
mysli a není poslechnuta, poroučí tělu a je poslechnuta. Existuje
tajná smlouva mezi vůlí a tělem a je třeba ji používat, abychom
přiměli rozum... k rozumu. Často, když naše vůle nemůže poručit
mysli, aby měla či neměla určité myšlenky, může poručit tělu:
kolenům, aby poklekla, rukám, aby se sepjaly, rtům, aby se otevřely a
vyslovily určitá slova, např. "Sláva Otci i Synu i Duchu
Svatému..."
Nesmíme
podceňovat tuto tělesnou modlitbu, jež je někdy jediná, která
zůstává. Je v ní jisté tajemství. Když všechno v tobě je křikem
vzpoury nebo zmatkem myšlenek i citů nepřátelských k bratřím, jdi
před svatostánek nebo pod kříž a jednoduše si klekni. Co jsi udělal?
Položil jsi všechny Kristovy nepřátele k jeho nohám. Vstaň, zvítězil
jsi. Existuje velmi krásný výrok Izáka Syrského: "Když srdce je
mrtvé a nemáme už nejmenší modlitbu ani žádnou prosbu, kéž, když
přijde, nás může najít ustavičně padající obličejem k zemi."
Jednoduše
zůstat tělem v kostele nebo na místě, které jsi zvolil pro svou
modlitbu; prostě být v modlitbě; to je jediný způsob, který nám
zbývá, abychom byli vytrvalí v modlitbě. Bůh ví, že bychom mohli jít
dělat sto jiných věcí, užitečnějších, které by nás víc uspokojily,
ale zůstaňme zde, stravme naprázdno čas, který je Mu určen naším
rozvrhem času nebo naším předsevzetím, a to je pro Něho "vůně
syna". - Starý mnich odpověděl jednomu učedníkovi, který si
stěžoval, že se nemůže modlit kvůli roztěkaným myšlenkám: "Tvé
myšlenky ať jdou, kam chtějí, ale tvé tělo ať nevyjde z cely!"
To
je rada, která platí i nám, když se nalézáme v situaci trvalé
roztěkanosti, kterou už není v naší moci držet pod kontrolou: Ať naše
myšlenky jdou, kam chtějí, ale naše tělo ať zůstane v modlitbě! A
nemůžeš-li dělat nic jiného, dej svého ubohého bratra tělo na kolena,
zvedni oči k nebi a řekni Bohu: "Pane, moje tělo se k Tobě
modlí!" Vším tímto úsilím, zdánlivě neužitečným, se ve
skutečnosti obdrží Duch Svatý.
V
těchto případech si máme vzpomenout, že máme Matku, která je
učitelkou modlitby. Před lety jsem strávil nějaký čas v jednom malém,
izolovaném kapucínském klášteře. Často přicházela jedna holčička z
vesnice a klekala si vedle toho, koho viděla v modlitbě; sepjala
ručičky, dívala se mu do očí a s velkou jistotou říkala (nebo spíš
žvatlala, neuměla ještě dobře vyslovovat): "Pomoz mi se modlit!"
(Su, fammi pregare!). My můžeme napodobovat to děvčátko - v duchu být
vedle Marie a říkat jí: "Pomoz mi se modlit!"...
Z
knihy Maria, zrcadlo církve,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Vyšlo v časopise Effatha.